Stojí dvacet hodin v kuse nad zkumavkami, vyvíjejí nové léky, píší do nejprestižnějších vědeckých časopisů. A pak otěhotní. Co to pro ně znamená? Mohou se ještě někdy vrátit k vědecké kariéře?
Moc času na dítě jí nezbývá, ale v USA by to bylo nejspíš ještě horší. (Tetyana Ostapchuk z Fyzikálního ústavu AV ČR) - Autor: Tomki Němec Více
V exaktních, tzv. tvrdých vědách, v nichž se mozková kapacita vyvažuje zlatem a mezinárodním úspěchem, se výzkumnic v Česku opravdu nedostává: v technických oborech jich je 20 % z celkového počtu pracovníků, v přírodních vědách 36 %. V lékařských vědách ženy mírně převažují, v sociálních, humanitních a zemědělských je stav vyrovnaný. Mezi členy Akademické rady Akademie věd ČR nenajdeme ženy vůbec; na nižších stupních akademické obce na ně narazíme, není jich však mnoho.
Kam se však vzdělané ženy ztrácejí, když mezi studenty vysokých škol je jich víc než mužů, na pražské Univerzitě Karlově dokonce v poměru tři ku dvěma? V cestě za úspěchem badatelkám stojí tradiční chápání vědy jako mužského oboru (podobně jako např. u politiky), „nepropustnost“ organizačních struktur často obsazovaných muži i poměrně nízké platové ohodnocení. Ale hlavně: většina se přes všechnu snahu nedokáže k vědě vrátit po mateřské dovolené. Zvlášť v přírodovědných oborech je velmi obtížné sladit náročnou vědeckou kariéru s ženiným „neplaceným zaměstnáním“, totiž péčí o rodinu.
Dítě versus kariéra
„Svou budoucnost vidím ve vědě a ráda bych se za rok vrátila do laboratoře aspoň na částečný úvazek. Ale je mi jasné, že na delší než tříměsíční vědeckou stáž už nikdy neodjedu,“ vysvětluje svoji situaci bioložka Michaela Svobodová, která je doma s dvěma malými dcerami. Návrat ke zkumavkám pro ni bude krušný – ačkoli jí manžel i vědecký ústav, v němž působí, vycházejí vstříc, kromě několika popularizačních článků toho za poslední dva roky pro vědu příliš neudělala. A cítí se trochu provinile.
Podobně je na tom lingvistka Eva Lehečková, rovněž na mateřské „dovolené“. „Po Prokopově narození mi celá generativní gramatika připadala zbytečná. Navíc cítím, jak mi oproti bezdětným kolegům z oboru ujíždí vlak – nestíhám ani číst jejich studie, natož pracovat na vlastní disertaci,“ říká. „Stojí mi to ale za to, dát veškerý svůj plat paní na hlídání jen proto, abych mohla naplno dělat vědu?“
Ne všechny badatelky to vidí stejně. „Ty, které dosáhly vysokého postavení, totiž často zdůrazňují, že zvládají všechny ‚své‘ povinnosti, jsou vzorné matky a manželky a navíc špičkové vědkyně,“ naznačuje Kateřina Šaldová z Národního kontaktního centra – ženy a věda při Sociologickém ústavu AV ČR. Určitou roli tu hraje i odlišnost dnešních žen od těch, které budovaly svoji profesionální kariéru za minulého režimu. Tehdy totiž badatelky často neviděly jinou možnost než zvládat zaměstnání i rodinu – konzervativní společnost by je odsoudila, pokud by přiznaly, že domácnost kvůli vědě odsunuly na druhou kolej. A pokud jde o zahraniční stáže, na ty beztak jezdit nemohly
„Jestliže si žena dokáže zorganizovat práci, zvládne to i s rodinou,“ domnívá se neurofyzioložka Eva Syková, ředitelka Ústavu experimentální medicíny AV ČR, a vypráví, jak to dělala ona: celý svůj plat odevzdávala chůvě, důležitou roli sehráli prarodiče. V laboratoři pak mohla trávit i 16 hodin denně. „Střídali jsme se v tomhle životním stylu s mužem, který je také vědec – dva dny v týdnu přicházel o půlnoci on, dva dny já.“
Rovněž bývalá ředitelka AV ČR, biochemička Helena Illnerová, v rozhovorech pro různá média popisovala, jak z práce jela na otočku domů, navařila na celý týden, část jídla připravila manželovi do mrazáku, uspala děti a zamířila zpět za potkany do laboratoře. Takový pracovní režim však není pro každého. „Já se v tuto chvíli nemíním obětovat pro vědu,“ říká rozhodně Lehečková.
Kinder, Küche, Kirche? Věda, výzkum, vývoj!
Příběhy o dalších specifických problémech si lze přečíst v publikacích Národního kontaktního centra – ženy a věda, které již sedmý rok pomáhá badatelkám v účasti na světovém výzkumu. Když člověk pročítá na webových stránkách centra rozhovory s mladými výzkumnicemi, zjišťuje, že platová diskriminace v zaměstnání je zdaleka netrápí nejvíc. Za překážku považují hlavně to, že vědecký grant lze přerušit jen na krátkou dobu nebo že v jejich oborech mnohdy neexistují částečné úvazky. To péči o děti značně komplikuje.
Všechny zmíněné problémy nutí badatelky odsouvat těhotenství (v USA se mezi vědkyněmi dokonce rozmohl trend nemít děti vůbec). Po rodičovské dovolené se mnoho žen k vědě nevrací, různé komplikace je nutí k přechodu do soukromé sféry; pokud nestíháte kultivovat viry a nedokážete „přepnout“ na vědu, když dítě konečně usne, nemáte výsledky výzkumu, které by se daly publikovat. A poněvadž nepublikujete, nedostanete po nástupu do práce grant. Začarovaný kruh...
Problém žen ve vědě, a hlavně jejich absence na absolutní špičce, je celosvětový. Lze to zjistit třeba z brožurky She Figures 2006. Women and Science (Ona v číslech. Ženy a věda) vydávané od roku 2003 Evropskou komisí. Zdá se, že ani pomocné ruce v podobě speciálních grantů pouze pro ženy a spousta příruček (zejména americké provenience) na téma „jak zvládnout rodinu i kariéru v akademické sféře“ zatím příliš nezabírají.
Rovnoprávnost chytrých hlav
Vzdělání žen nemělo v českých zemích na růžích ustláno ani v minulosti. První dívčí gymnázium Minerva bylo z podnětu spisovatelky Elišky Krásnohorské založeno teprve roku 1890 a na tehdejších rakouských školách směly ženy studovat až od roku 1897, takže první doktorát mohla bioložka Marie Zdenka Baborová získat až v roce 1901. Mezi absolventy pražské techniky se ženy zařadily dokonce až roku 1921. Na druhou stranu, prestižní americké univerzity tzv. břečťanové ligy Yale a Princeton přijaly do bakalářských programů ženy až roku 1969.
Od té doby uplynulo mnoho vody a žena vědkyně přestala být raritou. Ve vzácných případech se badatelky dostaly i ke kormidlu české vědy a institucionálního vzdělání. Vysokou školu ekonomickou v Praze, ústeckou Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně i další školy řídí v současné době rektorky. Své Marie Curie-Sklodowské, dvojnásobné nositelky Nobelovy ceny, se však Česko zatím nedočkalo.
Tím se ovšem od zbytku světa zase tolik nelišíme. Nobelovu cenu za některou ze čtyř vědeckých disciplín dostala v uplynulé dekádě z celkových 98 laureátů jen jediná žena – v roce 2004 byla za fyziologii a medicínu oceněna Američanka Linda B. Buck. Ta v rozhovoru poskytnutém těsně po udělení ceny přiznala, že vědě musela obětovat prakticky všechen svůj čas. A o rodině nebo dětech se nikdy nezmiňuje. Hádejte proč...
Tak trochu jiná mateřská
Vědecká pracovnice Fyzikálního ústavu AV ČR Mgr. Tetyana Ostapchuk, Ph.D., je nyní doma s čtyřměsíčním synem Míšou. Letošní laureátka ceny L’Oreal a UNESCO pro ženy ve vědě zkoumá v oddělení dielektrik tzv. smart materials, z nichž se vyrábějí třeba součástky mobilních telefonů nebo počítačů. V rámci „mateřské dovolené“ denně pracuje na vlastním tříletém grantu; víkendy nezná. „Věnuji hodinu nebo dvě e-mailové diskusi s kolegy, pak celý den počítám nebo plánuju budoucí experimenty. Ty jsou totiž jedinou věcí, kterou doma opravdu dělat nemůžu,“ popisuje svůj pracovní režim úspěšná fyzička, jež odpovídá na e-maily po půlnoci, když malý Míša spí.
Přitom když před deseti lety přemýšlela, zda z rodné Ukrajiny odejít na univerzitu do Spojených států, nebo do Česka, rozhodla se pro naši republiku právě proto, že zdejší vědci nejsou tlačeni k tak závratnému pracovnímu tempu jako v USA.
Pracovní vír vtáhl Tetyanu Ostapchuk hned druhý měsíc po porodu, kdy se připravovala na konferenci. „Několik týdnů jsem pracovala neustále, jen s přestávkami na kojení,“ vzpomíná žena, která nedávno odmítla nabízenou dvouletou stáž ve francouzském Orléans i tříletou nabídku z laboratoří v Anglii. Rodina je prý pro ni přednější – takhle jí mohou kolegové vozit materiály do jejího domku na předměstí Prahy, a pokud potřebuje pomoc zahraničních odborníků, může je do ČR pozvat za peníze z grantu.
No comments:
Post a Comment