Občas se říká, že výlety do postsovětských republik jsou pro Čechy jako cestování v čase. Ve městech většinou dodnes jezdí otlučené české tramvaje, po polích české traktory, zdání socialismu vzbuzují žigulíky, lady a moskviče. Tento starý svět se ale střetává s novým, na pohled „západním“.
Ukrajina je země, v níž jsou „západní“ a „východní“ pohledy přímo materializovány v podobě předních politiků (Viktor Juščenko versus Viktor Janukovyč) nebo jazykového rozdělení země (západ – ukrajinský, východ – ruský). Hlavní město leží v centrální Ukrajině. Poprvé jsem ho navštívila na podzim roku 1998 a Kyjev tehdy vypadal jako typické postsovětské město, jež teprve bojuje o vlastní tvář. Zemi paralyzovala ekonomická krize a celá Ukrajina jedla hlavně vlastní vypěstované brambory, tykve, cukety a dýně. Kyjev připomínal ošuntělou Prahu osmdesátých let: komplex starého kláštera Kyjevskopečerské lávry se rozpadal, po ulicích chodili lidé v šedém oblečení, koukali před sebe nebo pod nohy, kavárny vůbec nebyly nebo zely prázdnotou. Z Ukrajinců byla cítit deprese a živočišná snaha o nejnutnější zabezpečení rodiny.
Podruhé jsem do Kyjeva přijela až letos. Po devíti letech se změnil k nepoznání – znatelně ožil. Ulice se zaplnily lidmi, kteří posedávali v kavárnách, četli na lavičkách noviny, procházeli se po bulvárech. „Jak dlouho to tu takhle vypadá?“ ptala jsem se svého přítele Saši. „To je výsledek roku 2004. Tehdy jsme poprvé vyšli do ulic. Demonstrace, stanová městečka – najednou se všechno dělo venku a nikomu se nechtělo domů.“ Svět tomu říkal oranžová revoluce a Kyjevu nesmírně prospěla – získal atmosféru evropského města s krásnými ulicemi, bulváry, unikátními památkami a uvolněnou náladou.
Uniformní šeď lidských oděvů i názorů taky vzala za své. „Kamarád studuje politologii na vysoké škole v Kyjevě. Ve třídě tam mají punkera, dva prorusky orientované studenty z Doněcku, několik lidí ze západní Ukrajiny, a dokonce jednoho Poláka; pořád jen mluví o politice,“ popisoval mi zkušenost se soudobým Kyjevem Ukrajinec Vjačeslav. Sám žije v Podněsterské moldavské republice – tedy na území kontrolovaném ruskými oligarchy s ruskými médii v zádech. Zatímco já jsem jeho vyprávění přijala pozitivně s tím, že různorodost názorů patří k demokracii, Vjačeslav to viděl opačně: „Když ve škole probírají politiku a nemůžou se na ničem dohodnout – jak to má potom vypadat na celé Ukrajině? U nás je sice všechno naplánované shora, ale aspoň je pořádek!“ Vjačeslavův závěr je odrazem ruské mediální politiky. Ukrajinské politické změny a vícehlasí jsou v Rusku prezentovány od dob oranžové revoluce především jako prvek nestability a nedůvěry, jako nedobrý politický experiment, který Ukrajinu stejně dovede tam, odkud vyšla: do náruče Ruska.
Nebojíme se Putina
Přestože jsem se na Ukrajině ocitla jen pár dní po politické krizi hrozící občanskou válkou, na východě země i v Kyjevě byl mezi lidmi klid. Vypadalo to, jako by tahle horká karta, založená na rozporu mezi ukrajinským východem a západem, vypadla politikům z ruky. Kyjevané jsou přesvědčení, že se tak stalo opět díky demonstracím: obyvatelé Doněcku dostali zaplaceno za to, aby přijeli na kyjevské náměstí a demonstrovali za Janukovyče. Zůstali v hlavním městě několik dní až týdnů a během té doby se rozhlíželi kolem. Zpět do Doněcku nebo jiných východoukrajinských měst se většinou vraceli bohatší o informace a zkušenosti. Na vlastní oči a uši se přesvědčili, že v Kyjevě je nikdo nepokouše. Politicky vypjatý duben a květen letošního roku tak paradoxně přinesly mezi běžné lidi jisté uklidnění.
Západní a východní vnímání Ukrajiny se stalo velkým tématem i na začátku června, kdy se o Ukrajině vyjádřil na tiskové konferenci k summitu G8 ruský prezident Vladimir Putin. „Vkládali jsme naděje do našich přátel z Ukrajiny, ale ti se bohužel naprosto zdiskreditovali, u nich teď události směřují k tyranii,“ prohlásil ruský prezident. Mluvila jsem pak na to téma s různými ukrajinskými známými a u žádného z nich jsem neviděla stopy nějakého zásadního zneklidnění či strachu, všichni netaktické vměšování do vnitřní politiky ze strany ruského prezidenta prostě chladně odmítli. Z jejich jednání a myšlení vymizela přikrčenost před slovy „velkého bratra“ – další zásadní změna oproti roku 1998.
Článek vyšel 6. srpna 2007 v týdeniku Respekt.
Člověk v tísni, Radka Bzonková
No comments:
Post a Comment