Rozhovor s Václavem Havlem

V novém čísle Respektu, které vychází v pondělí 30. listopadu, přineseme rozhovor s Václavem Havlem. Respekt hovořil s bývalým prezidentem o oslavách revoluce, jeho prohře s ekonomickým marxismem a přání, co dál s Evropskou unií. Ukázky z textu zveřejňujeme už nyní.

K výročí Sametové revoluce:

Podle verze zformulované třeba zpravodajem BBC nejevila zdejší politická reprezentace o oslavy 20. výročí Sametové revoluce zájem, a tak si je bývalí disidenti museli zorganizovat sami. Taky to tak vidíte?
Očekával jsem, že hlavní připomínka bude na Pražském hradě, bylo to i domlouváno, ale nakonec to z nějakých důvodů zrušili. Nicméně důstojná připomínka byla v Senátu, dělo se mnoho rozmanitých akcí a participovala na nich občanská společnost a nezávislé organizace. Bylo by smutné, kdyby to byla jenom jakási státní povinnost.

Co vás kolem oslav revoluce nejvíc potěšilo?

Považuji za velmi dobré, že ústřední výbor komunistické strany přijal usnesení, v němž mě vyzval, abych se doznal, že jsem před dvaceti lety obelhal společnost, když jsem jí zatajil úmysl zavádět kapitalismus. Na mě z toho zavál dech policejních výslechů či politických procesů: „Doznejte, že se znáte s Petrem Uhlem! Vypovězte, kdy jste se setkal s Miladou Horákovou!“ Bylo dobře, že se tímhle způsobem ústřední výbor KSČM projevil, protože tou dikcí a stylem připomněl předchozí éru a mladým lidem ji přiblížil možná víc než různé vědecké studie. Paměť je třeba pěstovat i živou formou.

V jaký okamžik jste vy osobně dospěl k tomu, že je nutné převzít odpovědnost a začít dělat v nejlepším slova smyslu reálnou politiku? Přece jen ještě v srpnu nebo v září 1989 jste to ve svých textech vylučoval.

Ano, já jsem nikdy nechtěl být profesionálním politikem. Celý život jsem se ale jako občan veřejně projevoval a tím či oním způsobem tedy politicky působil. Převzít profesionálně politickou funkci jsem se rozhodl krátce předtím, než Občanské fórum vyhlásilo moji kandidaturu na prezidenta. A nutno říct, že jsem se rozhodl po dlouhém váhání a přemlouvání a teprve poté, když mi došlo, že nejde o to, jestli chci, nebo nechci, ale o to, jestli naše revoluce vyhraje, nebo prohraje. Volba „našeho“ prezidenta měla být vyvrcholením tehdejších převratných událostí, a kdybych tu funkci odmítl, byl by to podraz pro celé OF. Někteří autoři píší, že jsem o tu funkci strašně usiloval a že jsem si dělal kampaň. Možná jsem kampaň dělal, to nepopírám, ale právě jen proto, že jsem to cítil jako buď, anebo, jako buď završení celého revolučního dění, anebo prohru. Mimochodem mezi posledními, kteří mě přesvědčovali, byli vaši současní či minulí kolegové z Respektu: Ivan Lamper, Saša Vondra a další.

O prohře s ekonomickým marxismem:

Novináři rádi chtějí obvykle v podobných situacích slyšet, že aktér sám před sebou nějak selhal, něco si vyčítá. Takže – vyčítáte si zpětně něco?
Ano, novináři se ze mě léta snaží vypáčit, jakých jsem se dopustil chyb, a já jim opakovaně odpovídám, že od toho jsou novináři, aby ty moje chyby vypátrali a pojmenovali, a že jim nebudu usnadňovat práci. A nejsem k tomu ani kompetentní. Ale přece – jednou z chyb bylo, že jsem dal málo na svůj vlastní laický úsudek a příliš důvěřoval ekonomům a všemu, co říkali, a postavil se za ně. Anebo se s nimi i hádal, ale posléze přijal jejich řešení či rozhodnutí jako asi logické a správné. Říkal jsem si, že jistě vědí, co dělají.

Promiňte, ale tuhle sebekritiku už jste jednou zmiňoval. Co tím přesně chcete říct a šlo to vůbec udělat jinak?

S odstupem času mi víc než konkrétní kroky vadí celkový pohled na svět, marxistický pohled na svět. I když se všichni tváří jako antikomunisté, vycházejí z toho, že důležitá a rozhodující je materiální základna a z ní jako ozdoba či ornament vychází jakási nadstavba. Že bytí určuje vědomí, jak učil Marx, který lehce přehlédl, že občas také vědomí určuje bytí. Vadí mi ten ohromný důraz na ekonomiku a projekce ekonomické interpretace jevů a ekonomického myšlení do všech oblastí života.
V Událostech, komentářích jsem kdysi viděl pána v černém obleku s černou kravatou, který mluvil o nabídce a poptávce, ale protože jsem to zapnul později, nevěděl jsem, kdo to je. Až posléze jsem zjistil, že to je ředitel pohřební služby, který mluví o trhu s mrtvolami. Ta projekce ekonomických kategorií a floskulí je všudypřítomná. I když jde jen o věc stylistickou, přesto má ohromný vliv. To je tedy kritika na mou adresu. Ostatně vezměte si program kterékoli strany. Nejprve jsou pasáže o průmyslu, zemědělství, pak o zdravotnictví a na konci je kultura. To je stále stejné nazírání a perspektiva světa. Mám ale dojem, že býti politikem je více než jenom ekonomem.

Co dál s Evropskou unií:

Jak se vám líbí nový evropský prezident?

Domníval jsem se, že jím bude osoba obecně známá, s níž bude Evropská unie okamžitě identifikovatelná. Ale není to osoba obecně známá a o to bude těžší dodat Unii tvář. Uvidíme, jak si bude počínat a co z toho vzejde. Možná budeme za dva roky šťastní, že to je on a ne někdo jiný. Nerad bych vynášel hodnotící soudy nad evropským prezidentem jako takovým. Konstatuji pouze, že to není žádná obecně známá osoba.

Jaký další vývoj Evropské unie byste si přál?

To nelze vyjádřit jedním slovem. Já používám slovo soustátí, což je něco jiného než federace, unie nebo konfederace. Hlavně bychom měli dělat vše pro to, aby to bylo společenství nejen fungující, ale i naplněné smyslem, vizí. Měla by výrazněji, častěji a naléhavěji artikulovat základní hodnoty, na nichž stojí, a ideály, k nimž se upíná. Je to vskutku něco víc než jen obchodní unie. A je dobře pro Evropu i pro svět, že tomu tak je. Zatím Evropská unie zaznamenala jeden gigantický úspěch: šedesát let bez války – nepočítám války jugoslávské. To nemá v dějinách obdoby, aby tak dlouho nebyl v evropském prostoru násilný konflikt.

Kde vidíte hranice tohoto rozšiřování? Měla by EU například přijmout Turecko?
Určitě. A jistě Ukrajinu, Bělorusko, Moldavsko, Gruzii a státy bývalé Jugoslávie, budou-li chtít a budou-li zralé (nejtěžší to bude asi s Běloruskem). Ale tím by to mělo podle mne končit. Všechno musí mít svůj začátek a konec. NATO a EU – stejně jako jiná nadstátní společenství – musí mít mimo definice hodnotové i definici geografickou.

O Ústavu pro výzkum totalitních režimů:

Velké diskuse se teď vedou okolo Ústavu pro studium totalitních režimů a případu Josky Skalníka. Proč jste se připojil k petici za odvolání ředitele ústavu Žáčka?

Především: stejně jako Ondřej Liška jsem ke svému podpisu připojil doušku, že mi záleží na dobré práci ústavu, nikoli na personáliích. K věci samé. Je zajisté dobře, že náš Ústav pro studium totalitních režimů existuje, ale já mu vytýkám dvě věci, kterých by se v budoucnu měl vyvarovat: zaprvé přídech bulvárnosti a určité senzacechtivé manipulace s materiály a zadruhé nezasazování objevů do dobových souvislostí.

Dobový jazyk a atmosféra vyžadují analýzu a publikované dokumenty komentář. Vytržené ze souvislostí mohou spisy StB pěkně mást. Ústav by měl svou práci zlepšit a soustředit se na analýzu toho, jak vůbec bylo možné, že kdekdo měl s StB vztah, kdekdo jí cosi vysvětloval v naději, že tím něčemu pomůže, anebo ze strachu či z nezkušenosti. To všechno je strašně zajímavé a je třeba to pečlivě zkoumat a zamýšlet se nad tím bez emocí. A hlavně nepodléhat pokušení vyrábět senzace.

Celý rozhovor najdete v Respektu 49/09.
Autor/ři: Marek Švehla, Ondřej Kundra | respekt.cz