Trpký Schengen?

Každý rok u nás uzavře manželství asi dva tisíce dvojic, v nichž jeden partner je Čech a druhý cizinec. Jak takové svazky vznikají a jak se jim tu žije? A jak jim zkomplikuje život chystaná změna zákona o pobytu cizinců, která nás čeká v souvislosti se vstupem do schengenského prostoru?

Kevin Johnson a Anna Ryndová se znají z amerického Seattlu. Anna amerického mladíka zaujala nejen svou osobností, ale i skutečností, že pochází ze země související s jeho disertační prací. Kevin je totiž sice germanista, momentálně ale píše práci o česko-německém filmu čtyřicátých let. Jak by ho tedy mohla nezajímat sympatická střihačka z Prahy?

Brzy se však ukázalo, že dvojici nespojuje jen zájem o film. Začali spolu chodit a v těchto dnech se rozhodli, že se vezmou. Zároveň však narazili na problém, který značně zviklal jejich odhodlání usídlit se v Praze. Hlavu jim zamotala novela zákona o pobytu cizinců, která má začít platit zároveň s otevřením schengenského prostoru pro Českou republiku.

Anna totiž zjistila, že novela značně zkomplikuje perspektivy jejich páru.

„Vzhledem k novému zákonu dostane Kevin po svatbě jen přechodné povolení k pobytu, takže přemýšlíme o tom, že možná budeme žít raději jinde.“ Proč snoubencům tato „formální drobnost“ tak vadí? Protože z chystané novely vyplývá, že trvalé povolení k pobytu v České republice dostane novomanžel- cizinec až po dvou letech. Přechodné povolení přitom značně omezuje jeho nárok na některé manželské sociální dávky. Ještě víc ale Anně vadí, že by tím nejspíš přišli o možnost slušného bydlení - na hypotéku totiž cizinec s přechodným pobytem, byť by vydělával slušné peníze, nedosáhne.

Pro úplnost ovšem dodejme, že ani v USA by to takoví snoubenci neměli jednoduché. Nevěsta by musela po svatbě žádat o tzv. „zelenou kartu“, což je proces, který trvá poměrně dlouho. Navíc i tam by dostala nejprve kartu jen přechodnou a teprve po čase trvalou.

LÁSKA Z ICQ

Něžná tmavovláska Alexandra Sládečková se nejdříve seznámila s češtinou a teprve pak se svým českým manželem Martinem. „Chtěla jsem v Sankt Petěrburgu nejprve studovat švédštinu. To mi však nevyšlo, a tak jsem se rozhlížela po jiném oboru.

Nakonec jsem se rozhodla pro češtinu.“ Po nějakém čase si ovšem Saša potřebovala svou znalost českého jazyka prakticky vyzkoušet. Ve druhém ročníku si proto začala povídat s Čechy alespoň po ICQ.

A seznámila se tak svým budoucím mužem, který byl coby „ajťák“ na síti prakticky neustále. Tři první roky roky to byl ovšem vztah jen na dálku. „Já jsem jezdila v létě do Prahy a manžel během roku létal za mnou,“ vzpomíná Saša. „Jednou za mnou do Sankt Petěrburgu přijel dokonce na tři měsíce, což považuji za projev lásky a odvahy. On měl totiž předtím spíše záporný vztah k Rusku - a najednou tu byl ochoten žít! Bydlel v paneláku u našich a dokonce se mnou chodil i do školy.“ Posléze ovšem oba mladí lidé zjistili, že takový vztah na dálku je příliš náročný. Zejména finančně - Martin na cestách do Ruska finančně skoro vykrvácel. „Takže jsem se, trochu navzdory přání svých rodičů, přestěhovala do Prahy. Měla jsem v kapse jen tisíc korun a doufala jsem, že tu brzy najdu práci.“ Saša myslela, že tu se svou kvalifikací snadno získá práci překladatelky, ale právě v té době se vztahy mezi ČR a Ruskem citelně zklidnily, ubylo jednání - a tlumočníků byl najednou nadbytek.

Z nouze přijala různé náhradní práce.

„Byla to těžká dřina a za pár korun. Ale potřebovali jsme vydělávat, tak se nedalo nic dělat.“ Podobně nevýnosná byla i další zaměstnání - učila například lidi z Kazachstánu základům české gramatiky a naopak ruskou fonetiku na plzeňské univerzitě. „Brzy jsem však zjistila, že jsem strašně uštvaná, a přesto nemáme skoro ani korunu.“ Dobré místo získala teprve nedávno - nastoupila do velké firmy, kterou nedávno koupil ruský koncern.

Teď je tedy spokojená a novely zákona se nebojí, neboť o statut cizince s trvalým pobytem na rozdíl od Kevina už bojovat nemusí. Problém tuší jen v případě, že se narodí děti. „V první řadě bychom si museli nejspíš zaplatit porod. Manžel je navíc český patriot, nechce ani slyšet o tom, že by se stěhoval, nebo i jen to, že by potomci měli mít ruské občanství. Já si zase myslím, že děti by měly mít občanství jako matka. Takže se asi budu muset - chtě nechtě -taky stát českou občankou.“

ŘÍKÁ MU SLUNÍČKO

Lenka Chuwa si manžela do Čech přivezla z Los Angeles, nikoli ale Američana -Nicholas pochází z Tanzanie. „Studoval jsem v L. A. a přivydělával jsem si jako taxikář v Orange County. Jednou mi slíbil rito kamarád. Prý abych ho svezl z hospody. Přijel jsem na místo a zjistil jsem, že tam čeká se třemi děvčaty z České republiky.

Jedna z nich byla Lenka,“ vzpomíná Nicholas.

Jiskra mezi Nicholasem a Lenkou prý přeskočila už v taxíku. „Hned jsem měl pocit, že máme k sobě blízko. Ocenil jsem také, že se hned zajímala, odkud jsem.“ Také Lence se Nicholas líbil. To, že je černoch a ještě k tomu z Afriky, neřešila.

Má trochu dobrodružnou povahu, a tak už procestovala i černý kontinent. Díky této zkušenosti má pro Afričany slabost. „Jsou to zdvořilí, milí, veselí a spontánní lidé. Přijde mi, že nejsou tak zkažení spotřební civilizací jako Američané - a to i ti černí.“ Ze setkání s Nicholasem se nakonec nevyvinul jen nějaký studentský románek, ale seriózní vztah. Po několikaleté známosti se vzali.
Nicholas je ze slušně situované rodiny.

Svatba se konala v Africe a stal se z ní značný institucionální problém.

„V Tanzanii se totiž ještě nevdávala žádná Češka,“ vysvětluje Lenka. „Úředníci na obou stranách si proto s námi vůbec nevěděli rady.“ A co čeští rodiče? Maminka se prý nezvyklého zetě nezalekla, naopak, hned si ho zamilovala. „Říká mu Sluníčko,“ směje se Lenka. Maminka s Lenkou dokonce navštívila i ženichovu rodinu a se dvěma dcerami vystoupila na Kilimandžáro. Tchán přistupoval k dceřině známosti skeptičtěji, ale nyní se už s jejím mužem také spřátelil - dokonce už byli spolu na pivu.

Lenka dnes v respektované firmě vyhledává talenty, zatímco Nicholas má obecně ceněnou specializaci, je počítačový expert. Ani jeho přistěhování do Čech však nebylo jednoduché. „Jen shromáždit všechny papíry trvalo čtrnáct dní,“ popisuje Lenka. Nervy zažívala i úplně na konci.
„Nicholas totiž v pořádku přiletěl, protože měl ale vízum až od následujícího dne, musel strávit noc na letišti před pasovou kontrolou. A já nic nevěděla.“ „Černobílý“ pár jsme fotili v jedné pražské restauraci. Když se k sobě přitiskli, ne všichni je sledovali se sympatiemi. Dvojice nicméně tvrdí, že se svou jinakostí problémy nemají. „Že na nás všichni koukají, mně vadilo jen asi týden, teď už si to vůbec nepřipouštím. Ostatně, i v Tanzanii nás sledují. I naše dítě bude všude nápadné,“ říká smířeně Lenka. A co když potkají nějaké rasisty? Zamilovaná Lenka má pro takové lidi pádnou odpověď: „Myslíte si, že vaše h... má jinou barvu než jeho? řeknu jim,“ odpovídá se smíchem.

Děti tato dvojice zatím nemá, budoucnost si ale promyslela pečlivě. V nejbližších letech se hodlají soustředit na život v Česku, později by však chtěli žít na půl tady a napůl v Tanzanii. Společně s Nicholasovými příbuznými chtějí totiž provozovat tanzansko-českou safari firmu. Také už spolu založili nadační fond, který se snaží pomáhat Nicolasově rodné zemi -už postavili vesnický vodovod a chystají se vybudovat veřejnou knihovnu.

Konceptu dvojího života ve dvou zemích však úřady nejsou příliš nakloněny.
Komplikace je stejně jako v případě Saši v tom, že zákony povolí jim i jejich dětem jen jedno občanství. „Já nechci, abys měl problém s cestou k sobě domů,“ odmítá Lenka manželův návrh, že přijme české občanství, a připomíná, že takto nastavený zákon komplikuje i styk dítěte s prarodiči. Nicholas tedy dál žije v Praze jako cizinec s trvalým pobytem v ČR. Říká, že mu to život zvlášť nekomplikuje. Teď, po přijetí „Schengenu“, to bude mít dokonce lepší. Do Tanzanie se totiž létá z Vídně, a Nicholas proto zatím pokaždé musel žádat o rakouské vízum. „Teď tam budu moci dojet bez víza jako každý Čech,“ raduje se.

Lenka ovšem dodává, že spokojeni mohou být jen oni, protože Nicholas už trvalý pobyt má. „Znám desítky smíšených párů, kterým nový zákon naopak hodně zkomplikuje situaci!“

NOVELA ZÁKONA: JSOU OHROŽENY SOCIÁLNÍ DÁVKY?

Co vlastně přináší ta očekávaná i obávaná novela zákona o pobytu cizinců? Skutečně - jak říkají neziskové organizace - výrazně zhorší postavení cizinců a smíšených párů v České republice?
Manželé a manželky českých občanů opravdu nebudou dostávat trvalý pobyt v ČR automaticky, připomíná Markéta Kadlecová z organizace Člověk v tísni s tím, že trvalý pobyt budou moci získat až po dvou letech života v Česku. Do té doby budou v zemi pobývat s povolením přechodným. Může to znamenat, že smíšená manželství dočasně nebudou mít nárok na dávky státní sociální podpory, tedy třeba na přídavky na děti. Cizinky, manželky českých občanů, by na základě novely například neměly dostat porodné. Některé cizinky by si prý také musely hradit v hotovosti i porod, přestože jde o porod českých občanů. Manželé a manželky českých občanů by mohli mít problém i s pracovním povolením. Podle podplukovníka Mgr. Ivy Hřebíkové z cizineckého oddělení policie by však novela ve skutečnosti neměla život smíšených párů výrazně ovlivnit. Zejména sociální dávky na děti těchto dvojic by neměly být ohroženy, neboť jedním z členů páru je vždy český občan, který veškeré nároky na sociální příspěvky má. V odůvodněných případech je také možnost od podmínky trvalého pobytu pro pobírání dávek upustit. A konečně - pro děti je také možno žádat z humanitárních důvodů o trvalý pobyt bez dvouleté lhůty.

NEDOSTUPNÉ OBČANSTVÍ

A jak složité to u nás mají partneři, kteří jsou oba cizinci? Manželům Ivanovi a Olesyi Shvedoffovým, kteří před osmi lety natrvalo zakotvili v pražských Vršovicích, se letos na podzim narodilo dítě. „Ještě před jeho narozením jsme dělali všechno proto, abychom dostali české občanství, ale komunikace s cizineckou policií a ministerstvem vnitra je jednou z nejhorších věcí, jimiž jsme tu museli projít,“ říká ruský filmový režisér, scenárista a herec, známější v Německu a ve Španělsku, kde je často obsazován do filmových rolí. Nepomohly ani doporučující dopisy od známých a důvěryhodných českých osobností. „Také nám nejdříve řekli, že budeme muset za porod zaplatit sumu v řádech desetitisíců korun, ale pak se ukázalo, že naše pojištění u Všeobecné zdravotní pojišťovny by mělo náklady pokrýt,“ říká Olesya, šarmantní tmavovláska a houpe na rukou tříměsíční děťátko. „Dopadlo to nakonec dobře, ale byly to docela nervy. Není tak jednoduché najít lékaře, který přijme nastávající maminku, která je pojištěna u VZP jako cizinka,“ dodává Ivan. O žádosti o porodné a rodičovský příspěvek Shvedoffovi zatím ani neuvažovali. „Máme teď běhání po úřadech a potupného doprošování se dost a nechceme se okrádat o čas strávený s dítětem. Možná, až se to všechno trochu uklidní... Ale co jsme slyšeli o novém zákonu v souvislosti se Schengenem, budeme mít nejspíš úplně jiné starosti,“ říká Ivan Shvedoff.

Dušan Spáčil | Článek vyšel v MF PLUS.