Postoloprty - Jít na náměstí byla povinnost každého sovětského občana, vzpomíná novinář žijící v Postoloprtech.
Devadesát let dnes uplynulo od Velké říjnové socialistické revoluce. Co to vlastně je? Část lidí už neví vůbec, část si ještě vzpomíná, že se i v Československu slavilo nějaké výročí, kreslily se výkresy Aurory a se školou se chodilo povinně na sovětské filmy. A další lidé prožívali oslavy „Velkého Října“ přímo v Sovětském svazu.
„Ředitel školy tradičně pronesl pár slov o vymoženostech Října. Také si přivedl nějakého starého bolševika, pamětníka revolučních událostí, který promluvil k dětem,“ vzpomíná Mykola Šatylov (na snímku), novinář, který dětství a mládí prožil v Charkově a nyní bydlí v Postoloprtech.
Dvoumiliónový Charkov tehdy spadal do Sovětského svazu, nyní patří mezi největší města Ukrajiny. „Děti nemusely kreslit obrázky výstřelu z Aurory či výjevy ze Zimního paláce, jako to bylo v Československu, ale zase se výročí slavilo mohutnými manifestacemi,“ uvedl M. Šatylov.
K výročí říjnové revoluce platil v Sovětském svazu dvoudenní státní svátek a volno od práce. To ovšem zároveň znamenalo povinnou účast na manifestaci s vlajkami v centru města. „Jít na náměstí byla povinnost každého sovětského občana. Po válce přítomnost musela být stoprocentní, pak s dalšími lety se podmínky stávaly méně tvrdými,“ vzpomíná novinář.
Lahvičky s vodkou hřály v kapse
Řada lidí v souvislosti s výročím Října nepřemýšlela nad leninovskými událostmi, ale hlavně vítala odpočinek od práce a také možnost se napít. „Pro absolutní většinu dospělého obyvatelstva znamenal svátek příjemnou možnost ,zákonně´ se napít. Snad každý manifestant přinesl v kapse lahvičku vodky nebo vína,“ vypráví Mykola Šatylov.
A proč vlastně nebyly zavřené hospody, aby se nenarušila důstojnost oslav, podobně jako třeba v Československu při socialistických volbách? „To je typicky česká otázka,“ směje se Mykola Šatylov. „Ale sovětský národ, a postsovětský též, pil a pije na rozdíl od vás ne po hospodách, ale všude jinde: na lavičce v parku, ve vchodě paneláku, na dětském hřišti... Takže prodej alkoholu speciálně v době oslav revoluce nikdo nezakazoval.“
I když se lidem na manifestace moc nechtělo a ani režim zrovna nezbožňovali, věděli, co si mohou dovolit, aby neměli problémy. „Veřejně se na socialismus nenadávalo. I opilí uměli držet jazyk za zuby. Zato doma, v kuchyni, tam si lidé dovolili říci, co si opravdu myslí,“ vzpomíná Mykola.
Rusko rozhodně není totéž co Ukrajina a mezi oběma národy i jazyky je nemalý rozdíl; přirovnat se dá jen velmi zhruba třeba k odlišnostem (a podobnostem) mezi Čechy a Poláky. Horší je, když jeden z příbuzných sousedů se stane „velkým bratrem“. „Když jsem jako malý kluk nastupoval do školy, učila se v ní ruština, ukrajinština a volitelný cizí jazyk – angličtina či francouzština. Když jsem z ní odcházel, ukrajinština se už neučila téměř vůbec – prý podle zájmu sovětských lidí, pro něž má být jen jeden jazyk – ruský. I předtím se ruština vyučovala denně, zatímco ukrajinština, moje mateřština, jen asi dvakrát týdně,“ vzpomíná novinář z Postoloprt. Jeho rodný jazyk byl potlačovaný.
Z Charkova odjel až jako padesátiletý v roce 1990 do Prahy. „Nejdřív jsem chtěl jen tak cestovat a podívat se, ale Česko se mi tak zalíbilo, že jsem tu už zůstal,“ vzpomíná muž, který jako novinář začínal v Charkově v mládežnickém deníku. V rodném městě vystudoval univerzitu – její filologickou fakultu.
Po článku přišla výpověď a věznění
Ve své zemi byl však i vězněn – oficiálně za šíření tehdy nepovolené literatury. Jako novinář měl problémy i v zaměstnání – když jako redaktor v charkovském časopise napsal a uveřejnil poznámku o uvězněném ukrajinském spisovateli, dostal výpověď. Pak následovalo zmíněné obvinění a tři roky vězení, například ve Lvově či rodném Charkově.
Po roce 1990 pracoval v Londýně i v Praze pro rozhlasovou stanici Svobodná Evropa. „Na penzi žít v Praze při tamních cenách není lehké, a tak jsem se nakonec ocitl v Postoloprtech,“ směje se Mykola.
Mykola Šatylov. Foto: DENÍK/Libor Želinský
http://zatecky.denik.cz/kultura_region/postoloprty_novinar_20071107.html
No comments:
Post a Comment