Praha - V Evropě by měl vzniknout nový mezinárodní tribunál, který by soudil nepromlčitelné komunistické zločiny proti lidskosti. Shodli se na tom v závěrečné deklaraci účastníci konference o zločinech komunistických režimů, která dnes skončila v Praze.
"Jelikož zločiny proti lidskosti spáchané komunistickými režimy nespadají do jurisdikce existujících mezinárodních soudů, voláme po vytvoření nového mezinárodního soudu se sídlem v Evropské unii," uvádí se v jedenáctibodové deklaraci.
Komunistické zločiny proti lidskosti musejí podle účastníků konference být souzeny stejně jako nacistické zločiny nebo zločiny v bývalé Jugoslávii. Autoři deklarace odmítli klást rovnítko mezi konkrétní zločiny obou totalitních režimů, každý z nich ale musí být posouzen a odsouzen podle jejich charakteru.
Evropská komise by měla podle deklarace rámcovým rozhodnutím zakázat popírání nebo zpochybňování zločinů komunismu, což už platí pro nacistické zločiny. Deklarace současně uvádí, že komunistická ideologie a právo jsou jsou v rozporu s evropskou úmluvou o lidských právech a Listinou základních práv EU.
Účastníci konference se rovněž vyslovili pro vybudování evropského Památníku obětí komunismu, jehož americká podoba vznikla loni ve Washingtonu. Podpořili vyhlášení 23. srpna, tedy dne výročí rusko-německého paktu Molotov-Ribbentrop z roku 1939, za Den památky obětí všech totalitních a autoritářských režimů. Vyzvali také evropské země k přijetí takových opatření, aby oběti komunistických zločinů neměly nižší důchody a sociální zabezpečení než usvědčení pachatelé těchto zločinů, a k vytvoření Platformy evropské paměti a svědomí.
Konference i v tomto navazovala na loňskou rezoluci Evropského parlamentu, která odsoudila zločiny totalitních a autoritářských režimů, nebo na obdobnou rezoluci Parlamentního shromáždění Rady Evropy z roku 2006. Předloni na konferenci v české metropoli její účastníci v Pražské deklaraci vyzvali evropské národní parlamenty, aby zákonem uznaly zločiny komunismu za zločiny proti lidskosti, a umožnily tak odsouzení jejich pachatelů.
Autor: ČTK www.ctk.cz
Showing posts with label Cestina. Show all posts
Showing posts with label Cestina. Show all posts
26 February, 2010
26 November, 2008
Скарб срібла знайшли українські робітники у Празі (чеською)
Stříbrný poklad našli při opravě domu na pražském Smíchově tři ukrajinští dělníci.
Nejprve se na ně z podmáčené zdi začaly sypat mince, později odkryli zazděný světlík, ve kterém bylo přibližně 400 kilogramů stříbrných mincí, svícnů a pohárů. Nález okamžitě nahlásili policii. Poklad mohl patřit například Židům, kteří ukryli cennosti před transportem do koncentračního tábora. Jeho hodnotu teprve určí odborníci, podle výkupních cen stříbra by šlo o částku kolem dvou a půl milionu korun. A nálezcům by mělo připadnout deset procent.
Ukrajinští dělníci se zachovali právě opačně než poslanec Jan Bürgermeister, který také před lety nalezl ve sklepě stříbrné předměty, ale policii neinformoval a stříbro si ponechal.
respekt.cz
Nejprve se na ně z podmáčené zdi začaly sypat mince, později odkryli zazděný světlík, ve kterém bylo přibližně 400 kilogramů stříbrných mincí, svícnů a pohárů. Nález okamžitě nahlásili policii. Poklad mohl patřit například Židům, kteří ukryli cennosti před transportem do koncentračního tábora. Jeho hodnotu teprve určí odborníci, podle výkupních cen stříbra by šlo o částku kolem dvou a půl milionu korun. A nálezcům by mělo připadnout deset procent.
Ukrajinští dělníci se zachovali právě opačně než poslanec Jan Bürgermeister, který také před lety nalezl ve sklepě stříbrné předměty, ale policii neinformoval a stříbro si ponechal.
respekt.cz
23 March, 2008
Most pro lidská práva: Hledáme nové kolegy
Organizace pomáhající cizincùm, se sídlem v Pardubicích, 17. listopadu 216, hledá
1 sociálního pracovníka/ci pro projekty sociálního poradenství.
Kvalifikace dle zákona è. 108/2006 Sb. (VOŠ či VŠ sociálního smìru), komunikativnost, dispozice OA, výhodouznalost ruštiny i znalost anglištiny na komunikační úrovni .
Pokud bychom vybrali občana Ukrajiny s příslušnou kvalifikací, zajistíme pracovní povolení a pomůžeme s nostrifikací.
Nabídky s profesním životopisem zasílejte na info@mostlp.org
Případné bližší informace podá jednatel sdužení Milan Daniel na tel. 737466959
1 sociálního pracovníka/ci pro projekty sociálního poradenství.
Kvalifikace dle zákona è. 108/2006 Sb. (VOŠ či VŠ sociálního smìru), komunikativnost, dispozice OA, výhodouznalost ruštiny i znalost anglištiny na komunikační úrovni .
Pokud bychom vybrali občana Ukrajiny s příslušnou kvalifikací, zajistíme pracovní povolení a pomůžeme s nostrifikací.
Nabídky s profesním životopisem zasílejte na info@mostlp.org
Případné bližší informace podá jednatel sdužení Milan Daniel na tel. 737466959
13 February, 2008
Білоруси запрошують на коцерт етномузики
Bělorusy v Cesku zvou vas na společny koncert běloruské folkové skupiny STARY OLSA a české - Ahmed ma Hlád, ktery se uskuteční 16ho února v 20:00 v klubu Vagon.
Cena vstupného 150 Kč. Adresa:Klub Vagon, Národní Tř. 25, Palác Metro, Praha 1
http://so.skaryna.net
Cena vstupného 150 Kč. Adresa:Klub Vagon, Národní Tř. 25, Palác Metro, Praha 1
http://so.skaryna.net
10 January, 2008
Ukrajinské Vánoce ctí tradice, víru i pověry
Ukrajinské Vánoce – Rizdvo – jsou Ukrajinci považovány za méně významný náboženský a rodinný svátek než Velikonoce. Mají však mnohem větší kouzlo než Velikonoce. V čem spočívá?
Vánoce skoro celý leden
Převážná většina ukrajinských věřících používá starý, takzvaný juliánský církevní kalendář, takže vánoční svátky neslaví 24.-25. prosince, ale až po příchodu nového roku, 6. a 7. ledna. Novoročně-vánoční čas na Ukrajině trvá prvních dvacet dní až do svátku svatého Jana Křtitele.
6.ledna je den Svaté večeře, český ekvivalent Štědrého dne. Štědrým se ale na Ukrajině nazývá až 13. leden. Během večera, kterému se říká Melančin, se zpívají písně, podobné koledám, tzv. „štědrivky“. Připravuje se také druhá Svatá večeře – méně bohatá. Dnes už tato tradice přežívá jenom na vesničkách. 14. ledna nastává svátek svatého Vasyľa, a také příchod Nového roku podle starého juliánského kalendáře. Běžně se mu říká „starý nový rok“. Obětuje se prase a uspořádá se zabijačka.
Vánoční svátky končí až 19 ledna svátkem svatého Jana Křtitele (Ivana Chrestyteľa), který navazuje na biblický příběh Ježíšova křtu v řece Jordán. V kostelech anebo na březích řek se světí voda, věřící Ukrajinci si ji odnášejí domů. Posvěcená voda má člověka chránit před různými nemocemi, proto se celý rok pečlivě uchovává a používá se jen v těch nejnutnějších případech. Svěcení vody je také opravdovým svátkem všech otužilců: stovky odvážlivců se koupou v ledové vodě, dokonce i prezident Juščenko a další vládní představitelé plavou v řece Dněpr u Kyjeva. V nastávajícím krátkém období mezi svátkem svatého Jana Křtitele a začátkem velikonočního půstu se mohou konat zásnuby a svatby.
Pohanské pověry v křesťanském rámci
Tradice vánoc je spojená s křesťanskými hodnotami, ale přijala do sebe mnoho pohanských pověr. 6.ledna, v den Svaté večeře, by se podle zvyklostí měl držet půst. Věřící vstávají brzy ráno – to aby během roku nikdy nezaspali. Umývají se vodou, do které hodili stříbrnou minci. Věří, že hádky, trestání dětí a půjčování peněz během tohoto dne přinese stejné problémy po celý rok. Celý den má být zasvěcen pouze přípravě na Svatou Večeři. Na vánočním stromečku by neměla chybět jablka a ořechy, které přinášejí zdraví, krásu, rodinné štěstí a nové potomky. Pověšené prádlo prý může způsobit, že dnešní problémy zůstanou i v budoucnu. V kuchyni se nejdříve připravuje ryba. Rybí šupina pověšená v červeném pytlíku nad dveřmi přináší pak po celý rok lásku. Sláma pod bílým ubrusem na stole zase bohatství - mladé dívky z ní hádají svůj osud. Pokud si vytáhnou dlouhé a zelené stéblo, brzy se vdají. Vždy se počítá s osamělým poutníkem, pro kterého se přichystá jeden talíř navíc. Pokud nepřijde, jeho porce zůstane Duchům předků. Tak jako v Česku, počet osob u stolu by měl být sudý. Pod stůl se může položit nějaký železný předmět – kdo si na něj v průběhu večeře na chvilku postaví nohy, bude je mít zdravé a silné. Pokud by se dívky chtěly dozvědět, která se vdá jako první, mohou na podlahu během večeře položit kus ryby – ta, jejíž porci sní pes nejdříve, si může chystat svatební šaty. Po večeři se kuťa a některá další jídla nechávají na stole pro Duchy Předků, kteří usednou k večeři jako druzí. Připraví se jim také čistá voda a čistý ručník. Hospodyně po večeři sebere lžíce, sváže je a nechá přes noc neumyté – aby rodina zůstala pohromadě. Po večeři jdou děti, převážně chlapci, koledovat. Jako první navštěvují svého kmotra a kmotru.
Vánoce za sovětské éry
Ukrajinské Vánoce nejsou – zatím - tak zkomercionalizované, jako ty české. Nepatří k nim rozdávání dárků pod stromečkem. Jen částečně je nahrazují dárečky, které Mikuláš dává dětem do bot za oknem v noci z 18 na-19. prosince a novoroční dárky. Další rozdíl spočívá v tom, že jejich oslava nebyla během komunistické éry vítaná, nemluvilo se o nich v televizi, žáci byli ve školách nabádáni, aby nekoledovali a neúčastnili se vánočních představení. Lidé museli do práce i o svátcích a podnikové stranické výbory bedlivě sledovaly, kdo se chystá na Svatou večeři. Vánoce však přežily Velice dobře se jejich tradice zachovala v západní části Ukrajiny, která byla méně poznamenaná komunismem. A tak na začátku 90. let minulého století studenti ze Lvova a dalších západních měst často s tradičním vánočním představením objížděli „neuvědomělý“ a rusifikovaný východ, kde ukrajinská náboženská tradice téměř zmizela. Do západních měst a vesnic byli na vánoční svátky zváni děti a dospělí třeba z Krymu.
Dvanáct jídel
Ukrajinská Svatá večeře se musí skládat z dvanácti postních jídel. Hlavní a první je kuťa. Je to sladká varianta českého kuby, připravuje se z pšenice nebo krupek, rýže, máku, medu, ořechů, rozinek apod. Nemůže chybět neslazený odvar ze sušeného ovoce uzvar, boršč (z červené řepy a bez masa), malé žemle – pampušky - zelňačka, hrách, ryba studená i smažená, a holubce, zelné závitky plněné rýží. Podávají se také lívance, salát, pirožky a houby. Každý by měl ochutnat všech dvanáct jídel a na talíři by nemělo nic zůstat, aby se všichni ve zdraví dočkali dalšího Svatého večera. Večeře trvá dlouho, i několik hodin.
Vánoční představení – vertep
Vertep je lidové divadlo předvádějící nejprve příběh Ježíškova narozeni, ale i veselé příběhy ze života a různé legrácky. Vertep je ukrajinský název jesliček, které jsou také hlavním symbolem i rekvizitou těchto představení. Mládež se převléká za Pastýře, Tři krále, Anděly, Krále Heroda (Iroda), Čerty, Smrtku, mezi komickými figurami může být Cikán, Ľach (polský pán), Moskaľ (ruský voják), Žid, Sedlák, Dědek, Baba, Pan otec, nejlegračnější je tradičně záporožský Kozák. Dědu Mráze ani Sněhurku ukrajinská vánoční tradice nezná – ti se objevili až na Stalinův pokyn při novoročních oslavách ve 30. letech minulého století. Mládež hraje vertep a koleduje po domech i na ulici, případně také v hospodách, na tržištích a v obchodech. Nejdříve žádají hospodáře o povolení zahrát, poetickou formou mu popřejí hodně zdraví, úspěchů a dobrou úrodu, a za svou hru a zpěv požadují dárky, cukroví, ovoce anebo peníze. Dospělí často dostanou sklenici vína nebo něčeho ostřejšího. Obvykle se chodí koledovat na Vánoce a hned po nich, ale může se i několik týdnů po Vánocích. Běžným pozdravem v tomto období přestává být tradiční „Dobrý den“. Lidé se mezi sebou zdraví „Chrystos narodyvsja!“ – narodil se Kristus - a odpovídají si „Slavimo Joho!“ – oslavujme ho.
Autor je redaktorem časopisu pro Ukrajince v ČR Porohy
http://www.clovekvtisni.cz | Článek vyšel na www.chytrazena.cz | Oleksa Livinský
Novoroční poklidné setkání
Vážení příznivci ukrajinského dění v ČR, zveme Vás na novoroční poklidné setkání, které se uskuteční 12. ledna 2008 ve Společenském sále Domu národnostních menšin v Praze 2, Vocelova ul. 3.
Vystoupí sbory sv. Vladimíra a Carmina Planitiae, představitelé skupiny Ignis. Nabízí se malé pohoštění a klidné posezení. Začátek: 17:00 hodin.
Sdružení Ukrajinců a příznivců Ukrajiny, Ukrajinská iniciativa v České republice.
ukrajinci.cz
Vystoupí sbory sv. Vladimíra a Carmina Planitiae, představitelé skupiny Ignis. Nabízí se malé pohoštění a klidné posezení. Začátek: 17:00 hodin.
Sdružení Ukrajinců a příznivců Ukrajiny, Ukrajinská iniciativa v České republice.
ukrajinci.cz
08 January, 2008
Trpký Schengen?
Každý rok u nás uzavře manželství asi dva tisíce dvojic, v nichž jeden partner je Čech a druhý cizinec. Jak takové svazky vznikají a jak se jim tu žije? A jak jim zkomplikuje život chystaná změna zákona o pobytu cizinců, která nás čeká v souvislosti se vstupem do schengenského prostoru?
Kevin Johnson a Anna Ryndová se znají z amerického Seattlu. Anna amerického mladíka zaujala nejen svou osobností, ale i skutečností, že pochází ze země související s jeho disertační prací. Kevin je totiž sice germanista, momentálně ale píše práci o česko-německém filmu čtyřicátých let. Jak by ho tedy mohla nezajímat sympatická střihačka z Prahy?
Brzy se však ukázalo, že dvojici nespojuje jen zájem o film. Začali spolu chodit a v těchto dnech se rozhodli, že se vezmou. Zároveň však narazili na problém, který značně zviklal jejich odhodlání usídlit se v Praze. Hlavu jim zamotala novela zákona o pobytu cizinců, která má začít platit zároveň s otevřením schengenského prostoru pro Českou republiku.
Anna totiž zjistila, že novela značně zkomplikuje perspektivy jejich páru.
„Vzhledem k novému zákonu dostane Kevin po svatbě jen přechodné povolení k pobytu, takže přemýšlíme o tom, že možná budeme žít raději jinde.“ Proč snoubencům tato „formální drobnost“ tak vadí? Protože z chystané novely vyplývá, že trvalé povolení k pobytu v České republice dostane novomanžel- cizinec až po dvou letech. Přechodné povolení přitom značně omezuje jeho nárok na některé manželské sociální dávky. Ještě víc ale Anně vadí, že by tím nejspíš přišli o možnost slušného bydlení - na hypotéku totiž cizinec s přechodným pobytem, byť by vydělával slušné peníze, nedosáhne.
Pro úplnost ovšem dodejme, že ani v USA by to takoví snoubenci neměli jednoduché. Nevěsta by musela po svatbě žádat o tzv. „zelenou kartu“, což je proces, který trvá poměrně dlouho. Navíc i tam by dostala nejprve kartu jen přechodnou a teprve po čase trvalou.
LÁSKA Z ICQ
Něžná tmavovláska Alexandra Sládečková se nejdříve seznámila s češtinou a teprve pak se svým českým manželem Martinem. „Chtěla jsem v Sankt Petěrburgu nejprve studovat švédštinu. To mi však nevyšlo, a tak jsem se rozhlížela po jiném oboru.
Nakonec jsem se rozhodla pro češtinu.“ Po nějakém čase si ovšem Saša potřebovala svou znalost českého jazyka prakticky vyzkoušet. Ve druhém ročníku si proto začala povídat s Čechy alespoň po ICQ.
A seznámila se tak svým budoucím mužem, který byl coby „ajťák“ na síti prakticky neustále. Tři první roky roky to byl ovšem vztah jen na dálku. „Já jsem jezdila v létě do Prahy a manžel během roku létal za mnou,“ vzpomíná Saša. „Jednou za mnou do Sankt Petěrburgu přijel dokonce na tři měsíce, což považuji za projev lásky a odvahy. On měl totiž předtím spíše záporný vztah k Rusku - a najednou tu byl ochoten žít! Bydlel v paneláku u našich a dokonce se mnou chodil i do školy.“ Posléze ovšem oba mladí lidé zjistili, že takový vztah na dálku je příliš náročný. Zejména finančně - Martin na cestách do Ruska finančně skoro vykrvácel. „Takže jsem se, trochu navzdory přání svých rodičů, přestěhovala do Prahy. Měla jsem v kapse jen tisíc korun a doufala jsem, že tu brzy najdu práci.“ Saša myslela, že tu se svou kvalifikací snadno získá práci překladatelky, ale právě v té době se vztahy mezi ČR a Ruskem citelně zklidnily, ubylo jednání - a tlumočníků byl najednou nadbytek.
Z nouze přijala různé náhradní práce.
„Byla to těžká dřina a za pár korun. Ale potřebovali jsme vydělávat, tak se nedalo nic dělat.“ Podobně nevýnosná byla i další zaměstnání - učila například lidi z Kazachstánu základům české gramatiky a naopak ruskou fonetiku na plzeňské univerzitě. „Brzy jsem však zjistila, že jsem strašně uštvaná, a přesto nemáme skoro ani korunu.“ Dobré místo získala teprve nedávno - nastoupila do velké firmy, kterou nedávno koupil ruský koncern.
Teď je tedy spokojená a novely zákona se nebojí, neboť o statut cizince s trvalým pobytem na rozdíl od Kevina už bojovat nemusí. Problém tuší jen v případě, že se narodí děti. „V první řadě bychom si museli nejspíš zaplatit porod. Manžel je navíc český patriot, nechce ani slyšet o tom, že by se stěhoval, nebo i jen to, že by potomci měli mít ruské občanství. Já si zase myslím, že děti by měly mít občanství jako matka. Takže se asi budu muset - chtě nechtě -taky stát českou občankou.“
ŘÍKÁ MU SLUNÍČKO
Lenka Chuwa si manžela do Čech přivezla z Los Angeles, nikoli ale Američana -Nicholas pochází z Tanzanie. „Studoval jsem v L. A. a přivydělával jsem si jako taxikář v Orange County. Jednou mi slíbil rito kamarád. Prý abych ho svezl z hospody. Přijel jsem na místo a zjistil jsem, že tam čeká se třemi děvčaty z České republiky.
Jedna z nich byla Lenka,“ vzpomíná Nicholas.
Jiskra mezi Nicholasem a Lenkou prý přeskočila už v taxíku. „Hned jsem měl pocit, že máme k sobě blízko. Ocenil jsem také, že se hned zajímala, odkud jsem.“ Také Lence se Nicholas líbil. To, že je černoch a ještě k tomu z Afriky, neřešila.
Má trochu dobrodružnou povahu, a tak už procestovala i černý kontinent. Díky této zkušenosti má pro Afričany slabost. „Jsou to zdvořilí, milí, veselí a spontánní lidé. Přijde mi, že nejsou tak zkažení spotřební civilizací jako Američané - a to i ti černí.“ Ze setkání s Nicholasem se nakonec nevyvinul jen nějaký studentský románek, ale seriózní vztah. Po několikaleté známosti se vzali.
Nicholas je ze slušně situované rodiny.
Svatba se konala v Africe a stal se z ní značný institucionální problém.
„V Tanzanii se totiž ještě nevdávala žádná Češka,“ vysvětluje Lenka. „Úředníci na obou stranách si proto s námi vůbec nevěděli rady.“ A co čeští rodiče? Maminka se prý nezvyklého zetě nezalekla, naopak, hned si ho zamilovala. „Říká mu Sluníčko,“ směje se Lenka. Maminka s Lenkou dokonce navštívila i ženichovu rodinu a se dvěma dcerami vystoupila na Kilimandžáro. Tchán přistupoval k dceřině známosti skeptičtěji, ale nyní se už s jejím mužem také spřátelil - dokonce už byli spolu na pivu.
Lenka dnes v respektované firmě vyhledává talenty, zatímco Nicholas má obecně ceněnou specializaci, je počítačový expert. Ani jeho přistěhování do Čech však nebylo jednoduché. „Jen shromáždit všechny papíry trvalo čtrnáct dní,“ popisuje Lenka. Nervy zažívala i úplně na konci.
„Nicholas totiž v pořádku přiletěl, protože měl ale vízum až od následujícího dne, musel strávit noc na letišti před pasovou kontrolou. A já nic nevěděla.“ „Černobílý“ pár jsme fotili v jedné pražské restauraci. Když se k sobě přitiskli, ne všichni je sledovali se sympatiemi. Dvojice nicméně tvrdí, že se svou jinakostí problémy nemají. „Že na nás všichni koukají, mně vadilo jen asi týden, teď už si to vůbec nepřipouštím. Ostatně, i v Tanzanii nás sledují. I naše dítě bude všude nápadné,“ říká smířeně Lenka. A co když potkají nějaké rasisty? Zamilovaná Lenka má pro takové lidi pádnou odpověď: „Myslíte si, že vaše h... má jinou barvu než jeho? řeknu jim,“ odpovídá se smíchem.
Děti tato dvojice zatím nemá, budoucnost si ale promyslela pečlivě. V nejbližších letech se hodlají soustředit na život v Česku, později by však chtěli žít na půl tady a napůl v Tanzanii. Společně s Nicholasovými příbuznými chtějí totiž provozovat tanzansko-českou safari firmu. Také už spolu založili nadační fond, který se snaží pomáhat Nicolasově rodné zemi -už postavili vesnický vodovod a chystají se vybudovat veřejnou knihovnu.
Konceptu dvojího života ve dvou zemích však úřady nejsou příliš nakloněny.
Komplikace je stejně jako v případě Saši v tom, že zákony povolí jim i jejich dětem jen jedno občanství. „Já nechci, abys měl problém s cestou k sobě domů,“ odmítá Lenka manželův návrh, že přijme české občanství, a připomíná, že takto nastavený zákon komplikuje i styk dítěte s prarodiči. Nicholas tedy dál žije v Praze jako cizinec s trvalým pobytem v ČR. Říká, že mu to život zvlášť nekomplikuje. Teď, po přijetí „Schengenu“, to bude mít dokonce lepší. Do Tanzanie se totiž létá z Vídně, a Nicholas proto zatím pokaždé musel žádat o rakouské vízum. „Teď tam budu moci dojet bez víza jako každý Čech,“ raduje se.
Lenka ovšem dodává, že spokojeni mohou být jen oni, protože Nicholas už trvalý pobyt má. „Znám desítky smíšených párů, kterým nový zákon naopak hodně zkomplikuje situaci!“
NOVELA ZÁKONA: JSOU OHROŽENY SOCIÁLNÍ DÁVKY?
Co vlastně přináší ta očekávaná i obávaná novela zákona o pobytu cizinců? Skutečně - jak říkají neziskové organizace - výrazně zhorší postavení cizinců a smíšených párů v České republice?
Manželé a manželky českých občanů opravdu nebudou dostávat trvalý pobyt v ČR automaticky, připomíná Markéta Kadlecová z organizace Člověk v tísni s tím, že trvalý pobyt budou moci získat až po dvou letech života v Česku. Do té doby budou v zemi pobývat s povolením přechodným. Může to znamenat, že smíšená manželství dočasně nebudou mít nárok na dávky státní sociální podpory, tedy třeba na přídavky na děti. Cizinky, manželky českých občanů, by na základě novely například neměly dostat porodné. Některé cizinky by si prý také musely hradit v hotovosti i porod, přestože jde o porod českých občanů. Manželé a manželky českých občanů by mohli mít problém i s pracovním povolením. Podle podplukovníka Mgr. Ivy Hřebíkové z cizineckého oddělení policie by však novela ve skutečnosti neměla život smíšených párů výrazně ovlivnit. Zejména sociální dávky na děti těchto dvojic by neměly být ohroženy, neboť jedním z členů páru je vždy český občan, který veškeré nároky na sociální příspěvky má. V odůvodněných případech je také možnost od podmínky trvalého pobytu pro pobírání dávek upustit. A konečně - pro děti je také možno žádat z humanitárních důvodů o trvalý pobyt bez dvouleté lhůty.
NEDOSTUPNÉ OBČANSTVÍ
A jak složité to u nás mají partneři, kteří jsou oba cizinci? Manželům Ivanovi a Olesyi Shvedoffovým, kteří před osmi lety natrvalo zakotvili v pražských Vršovicích, se letos na podzim narodilo dítě. „Ještě před jeho narozením jsme dělali všechno proto, abychom dostali české občanství, ale komunikace s cizineckou policií a ministerstvem vnitra je jednou z nejhorších věcí, jimiž jsme tu museli projít,“ říká ruský filmový režisér, scenárista a herec, známější v Německu a ve Španělsku, kde je často obsazován do filmových rolí. Nepomohly ani doporučující dopisy od známých a důvěryhodných českých osobností. „Také nám nejdříve řekli, že budeme muset za porod zaplatit sumu v řádech desetitisíců korun, ale pak se ukázalo, že naše pojištění u Všeobecné zdravotní pojišťovny by mělo náklady pokrýt,“ říká Olesya, šarmantní tmavovláska a houpe na rukou tříměsíční děťátko. „Dopadlo to nakonec dobře, ale byly to docela nervy. Není tak jednoduché najít lékaře, který přijme nastávající maminku, která je pojištěna u VZP jako cizinka,“ dodává Ivan. O žádosti o porodné a rodičovský příspěvek Shvedoffovi zatím ani neuvažovali. „Máme teď běhání po úřadech a potupného doprošování se dost a nechceme se okrádat o čas strávený s dítětem. Možná, až se to všechno trochu uklidní... Ale co jsme slyšeli o novém zákonu v souvislosti se Schengenem, budeme mít nejspíš úplně jiné starosti,“ říká Ivan Shvedoff.
Dušan Spáčil | Článek vyšel v MF PLUS.
Kevin Johnson a Anna Ryndová se znají z amerického Seattlu. Anna amerického mladíka zaujala nejen svou osobností, ale i skutečností, že pochází ze země související s jeho disertační prací. Kevin je totiž sice germanista, momentálně ale píše práci o česko-německém filmu čtyřicátých let. Jak by ho tedy mohla nezajímat sympatická střihačka z Prahy?
Brzy se však ukázalo, že dvojici nespojuje jen zájem o film. Začali spolu chodit a v těchto dnech se rozhodli, že se vezmou. Zároveň však narazili na problém, který značně zviklal jejich odhodlání usídlit se v Praze. Hlavu jim zamotala novela zákona o pobytu cizinců, která má začít platit zároveň s otevřením schengenského prostoru pro Českou republiku.
Anna totiž zjistila, že novela značně zkomplikuje perspektivy jejich páru.
„Vzhledem k novému zákonu dostane Kevin po svatbě jen přechodné povolení k pobytu, takže přemýšlíme o tom, že možná budeme žít raději jinde.“ Proč snoubencům tato „formální drobnost“ tak vadí? Protože z chystané novely vyplývá, že trvalé povolení k pobytu v České republice dostane novomanžel- cizinec až po dvou letech. Přechodné povolení přitom značně omezuje jeho nárok na některé manželské sociální dávky. Ještě víc ale Anně vadí, že by tím nejspíš přišli o možnost slušného bydlení - na hypotéku totiž cizinec s přechodným pobytem, byť by vydělával slušné peníze, nedosáhne.
Pro úplnost ovšem dodejme, že ani v USA by to takoví snoubenci neměli jednoduché. Nevěsta by musela po svatbě žádat o tzv. „zelenou kartu“, což je proces, který trvá poměrně dlouho. Navíc i tam by dostala nejprve kartu jen přechodnou a teprve po čase trvalou.
LÁSKA Z ICQ
Něžná tmavovláska Alexandra Sládečková se nejdříve seznámila s češtinou a teprve pak se svým českým manželem Martinem. „Chtěla jsem v Sankt Petěrburgu nejprve studovat švédštinu. To mi však nevyšlo, a tak jsem se rozhlížela po jiném oboru.
Nakonec jsem se rozhodla pro češtinu.“ Po nějakém čase si ovšem Saša potřebovala svou znalost českého jazyka prakticky vyzkoušet. Ve druhém ročníku si proto začala povídat s Čechy alespoň po ICQ.
A seznámila se tak svým budoucím mužem, který byl coby „ajťák“ na síti prakticky neustále. Tři první roky roky to byl ovšem vztah jen na dálku. „Já jsem jezdila v létě do Prahy a manžel během roku létal za mnou,“ vzpomíná Saša. „Jednou za mnou do Sankt Petěrburgu přijel dokonce na tři měsíce, což považuji za projev lásky a odvahy. On měl totiž předtím spíše záporný vztah k Rusku - a najednou tu byl ochoten žít! Bydlel v paneláku u našich a dokonce se mnou chodil i do školy.“ Posléze ovšem oba mladí lidé zjistili, že takový vztah na dálku je příliš náročný. Zejména finančně - Martin na cestách do Ruska finančně skoro vykrvácel. „Takže jsem se, trochu navzdory přání svých rodičů, přestěhovala do Prahy. Měla jsem v kapse jen tisíc korun a doufala jsem, že tu brzy najdu práci.“ Saša myslela, že tu se svou kvalifikací snadno získá práci překladatelky, ale právě v té době se vztahy mezi ČR a Ruskem citelně zklidnily, ubylo jednání - a tlumočníků byl najednou nadbytek.
Z nouze přijala různé náhradní práce.
„Byla to těžká dřina a za pár korun. Ale potřebovali jsme vydělávat, tak se nedalo nic dělat.“ Podobně nevýnosná byla i další zaměstnání - učila například lidi z Kazachstánu základům české gramatiky a naopak ruskou fonetiku na plzeňské univerzitě. „Brzy jsem však zjistila, že jsem strašně uštvaná, a přesto nemáme skoro ani korunu.“ Dobré místo získala teprve nedávno - nastoupila do velké firmy, kterou nedávno koupil ruský koncern.
Teď je tedy spokojená a novely zákona se nebojí, neboť o statut cizince s trvalým pobytem na rozdíl od Kevina už bojovat nemusí. Problém tuší jen v případě, že se narodí děti. „V první řadě bychom si museli nejspíš zaplatit porod. Manžel je navíc český patriot, nechce ani slyšet o tom, že by se stěhoval, nebo i jen to, že by potomci měli mít ruské občanství. Já si zase myslím, že děti by měly mít občanství jako matka. Takže se asi budu muset - chtě nechtě -taky stát českou občankou.“
ŘÍKÁ MU SLUNÍČKO
Lenka Chuwa si manžela do Čech přivezla z Los Angeles, nikoli ale Američana -Nicholas pochází z Tanzanie. „Studoval jsem v L. A. a přivydělával jsem si jako taxikář v Orange County. Jednou mi slíbil rito kamarád. Prý abych ho svezl z hospody. Přijel jsem na místo a zjistil jsem, že tam čeká se třemi děvčaty z České republiky.
Jedna z nich byla Lenka,“ vzpomíná Nicholas.
Jiskra mezi Nicholasem a Lenkou prý přeskočila už v taxíku. „Hned jsem měl pocit, že máme k sobě blízko. Ocenil jsem také, že se hned zajímala, odkud jsem.“ Také Lence se Nicholas líbil. To, že je černoch a ještě k tomu z Afriky, neřešila.
Má trochu dobrodružnou povahu, a tak už procestovala i černý kontinent. Díky této zkušenosti má pro Afričany slabost. „Jsou to zdvořilí, milí, veselí a spontánní lidé. Přijde mi, že nejsou tak zkažení spotřební civilizací jako Američané - a to i ti černí.“ Ze setkání s Nicholasem se nakonec nevyvinul jen nějaký studentský románek, ale seriózní vztah. Po několikaleté známosti se vzali.
Nicholas je ze slušně situované rodiny.
Svatba se konala v Africe a stal se z ní značný institucionální problém.
„V Tanzanii se totiž ještě nevdávala žádná Češka,“ vysvětluje Lenka. „Úředníci na obou stranách si proto s námi vůbec nevěděli rady.“ A co čeští rodiče? Maminka se prý nezvyklého zetě nezalekla, naopak, hned si ho zamilovala. „Říká mu Sluníčko,“ směje se Lenka. Maminka s Lenkou dokonce navštívila i ženichovu rodinu a se dvěma dcerami vystoupila na Kilimandžáro. Tchán přistupoval k dceřině známosti skeptičtěji, ale nyní se už s jejím mužem také spřátelil - dokonce už byli spolu na pivu.
Lenka dnes v respektované firmě vyhledává talenty, zatímco Nicholas má obecně ceněnou specializaci, je počítačový expert. Ani jeho přistěhování do Čech však nebylo jednoduché. „Jen shromáždit všechny papíry trvalo čtrnáct dní,“ popisuje Lenka. Nervy zažívala i úplně na konci.
„Nicholas totiž v pořádku přiletěl, protože měl ale vízum až od následujícího dne, musel strávit noc na letišti před pasovou kontrolou. A já nic nevěděla.“ „Černobílý“ pár jsme fotili v jedné pražské restauraci. Když se k sobě přitiskli, ne všichni je sledovali se sympatiemi. Dvojice nicméně tvrdí, že se svou jinakostí problémy nemají. „Že na nás všichni koukají, mně vadilo jen asi týden, teď už si to vůbec nepřipouštím. Ostatně, i v Tanzanii nás sledují. I naše dítě bude všude nápadné,“ říká smířeně Lenka. A co když potkají nějaké rasisty? Zamilovaná Lenka má pro takové lidi pádnou odpověď: „Myslíte si, že vaše h... má jinou barvu než jeho? řeknu jim,“ odpovídá se smíchem.
Děti tato dvojice zatím nemá, budoucnost si ale promyslela pečlivě. V nejbližších letech se hodlají soustředit na život v Česku, později by však chtěli žít na půl tady a napůl v Tanzanii. Společně s Nicholasovými příbuznými chtějí totiž provozovat tanzansko-českou safari firmu. Také už spolu založili nadační fond, který se snaží pomáhat Nicolasově rodné zemi -už postavili vesnický vodovod a chystají se vybudovat veřejnou knihovnu.
Konceptu dvojího života ve dvou zemích však úřady nejsou příliš nakloněny.
Komplikace je stejně jako v případě Saši v tom, že zákony povolí jim i jejich dětem jen jedno občanství. „Já nechci, abys měl problém s cestou k sobě domů,“ odmítá Lenka manželův návrh, že přijme české občanství, a připomíná, že takto nastavený zákon komplikuje i styk dítěte s prarodiči. Nicholas tedy dál žije v Praze jako cizinec s trvalým pobytem v ČR. Říká, že mu to život zvlášť nekomplikuje. Teď, po přijetí „Schengenu“, to bude mít dokonce lepší. Do Tanzanie se totiž létá z Vídně, a Nicholas proto zatím pokaždé musel žádat o rakouské vízum. „Teď tam budu moci dojet bez víza jako každý Čech,“ raduje se.
Lenka ovšem dodává, že spokojeni mohou být jen oni, protože Nicholas už trvalý pobyt má. „Znám desítky smíšených párů, kterým nový zákon naopak hodně zkomplikuje situaci!“
NOVELA ZÁKONA: JSOU OHROŽENY SOCIÁLNÍ DÁVKY?
Co vlastně přináší ta očekávaná i obávaná novela zákona o pobytu cizinců? Skutečně - jak říkají neziskové organizace - výrazně zhorší postavení cizinců a smíšených párů v České republice?
Manželé a manželky českých občanů opravdu nebudou dostávat trvalý pobyt v ČR automaticky, připomíná Markéta Kadlecová z organizace Člověk v tísni s tím, že trvalý pobyt budou moci získat až po dvou letech života v Česku. Do té doby budou v zemi pobývat s povolením přechodným. Může to znamenat, že smíšená manželství dočasně nebudou mít nárok na dávky státní sociální podpory, tedy třeba na přídavky na děti. Cizinky, manželky českých občanů, by na základě novely například neměly dostat porodné. Některé cizinky by si prý také musely hradit v hotovosti i porod, přestože jde o porod českých občanů. Manželé a manželky českých občanů by mohli mít problém i s pracovním povolením. Podle podplukovníka Mgr. Ivy Hřebíkové z cizineckého oddělení policie by však novela ve skutečnosti neměla život smíšených párů výrazně ovlivnit. Zejména sociální dávky na děti těchto dvojic by neměly být ohroženy, neboť jedním z členů páru je vždy český občan, který veškeré nároky na sociální příspěvky má. V odůvodněných případech je také možnost od podmínky trvalého pobytu pro pobírání dávek upustit. A konečně - pro děti je také možno žádat z humanitárních důvodů o trvalý pobyt bez dvouleté lhůty.
NEDOSTUPNÉ OBČANSTVÍ
A jak složité to u nás mají partneři, kteří jsou oba cizinci? Manželům Ivanovi a Olesyi Shvedoffovým, kteří před osmi lety natrvalo zakotvili v pražských Vršovicích, se letos na podzim narodilo dítě. „Ještě před jeho narozením jsme dělali všechno proto, abychom dostali české občanství, ale komunikace s cizineckou policií a ministerstvem vnitra je jednou z nejhorších věcí, jimiž jsme tu museli projít,“ říká ruský filmový režisér, scenárista a herec, známější v Německu a ve Španělsku, kde je často obsazován do filmových rolí. Nepomohly ani doporučující dopisy od známých a důvěryhodných českých osobností. „Také nám nejdříve řekli, že budeme muset za porod zaplatit sumu v řádech desetitisíců korun, ale pak se ukázalo, že naše pojištění u Všeobecné zdravotní pojišťovny by mělo náklady pokrýt,“ říká Olesya, šarmantní tmavovláska a houpe na rukou tříměsíční děťátko. „Dopadlo to nakonec dobře, ale byly to docela nervy. Není tak jednoduché najít lékaře, který přijme nastávající maminku, která je pojištěna u VZP jako cizinka,“ dodává Ivan. O žádosti o porodné a rodičovský příspěvek Shvedoffovi zatím ani neuvažovali. „Máme teď běhání po úřadech a potupného doprošování se dost a nechceme se okrádat o čas strávený s dítětem. Možná, až se to všechno trochu uklidní... Ale co jsme slyšeli o novém zákonu v souvislosti se Schengenem, budeme mít nejspíš úplně jiné starosti,“ říká Ivan Shvedoff.
Dušan Spáčil | Článek vyšel v MF PLUS.
21 December, 2007
VEŘEJNÁ DEBATA: MIGRACE Z UKRAJINY DO ČR – VÝVOJ PO VSTUPU DO SCHENGENU
Úterý 22. ledna ; 15:00 - 17:30 hodin | Dům Národnostních menšin - Vocelova 8, Praha 2
PROGRAM:
1. PaedDr. Lucie Sládková, IOM - zahájení
15:00 - 15:10
2. Zástupce odboru Schengenské spolupráce Ministerstva vnitra ČR – aktuální vývoj z pohledu MV, 15:10 - 15:25, Debata 10 min
3. JUDr. Dana Denková, Ministerstvo zahraničních věcí – aktuální vývoj z pohledu MZV, 15:35 - 15:50, Debata 10 min.
Přestávka na kávu 10 min.
4. Mgr. Zdena Caisová MA, Ministersvo práce a sociálních věcí – aktuální vývoj a projekty MPSV, 16:15 - 16:35, Debata 10 min.
5. Mgr. Helena Mourečková, Charita ČR - projekt podopory legálního zaměstnávání Ukrajinců, 16:45 - 16:55
Závěrečná diskuse. Následovat bude neformální debata při malém rautu
Účast prosím potvrdte na adresu krupanska@iom.cz nebo na tel 775965570. Více informací rovněž na tel. 774236916
PROGRAM:
1. PaedDr. Lucie Sládková, IOM - zahájení
15:00 - 15:10
2. Zástupce odboru Schengenské spolupráce Ministerstva vnitra ČR – aktuální vývoj z pohledu MV, 15:10 - 15:25, Debata 10 min
3. JUDr. Dana Denková, Ministerstvo zahraničních věcí – aktuální vývoj z pohledu MZV, 15:35 - 15:50, Debata 10 min.
Přestávka na kávu 10 min.
4. Mgr. Zdena Caisová MA, Ministersvo práce a sociálních věcí – aktuální vývoj a projekty MPSV, 16:15 - 16:35, Debata 10 min.
5. Mgr. Helena Mourečková, Charita ČR - projekt podopory legálního zaměstnávání Ukrajinců, 16:45 - 16:55
Závěrečná diskuse. Následovat bude neformální debata při malém rautu
Účast prosím potvrdte na adresu krupanska@iom.cz nebo na tel 775965570. Více informací rovněž na tel. 774236916
20 December, 2007
Z českých hranic o půlnoci zmizí kontroly
V noci ze čtvrtka na pátek opustí čeští policisté hraniční přechody. O půlnoci vstoupí Česká republika do schengenského prostoru. Čechům se tak splní přání, které nejčastěji vyslovovali před vstupem do Evropské unie – volně cestovat po celé Evropě.
Kontroly na pozemních hranicích čekají na Čechy od pátku nově jen při opuštění vnějších hranic Schengenu, tedy třeba při jízdě na Ukrajinu a do Švýcarska. Jinak budou moci při cestě do sousedních států překročit hranice téměř kdekoli. Posledním březnovým dnem 2008 navíc v rámci letů v schengenské zóně padnou důsledné kontroly na českých letištích, což zrychlí odbavení lidí.
Právě volný pohyb po Evropě byl přitom před vstupem ČR do EU největším snem Čechů. V prosinci 2003 ho označilo v průzkumu agentury CVVM jako nejdůležitější změnu v životě skoro 42 procent oslovených.
Ze Sadö do Faro bez hranic za 52 hodin
Schengen se rozšíří na 24 evropských států. Přejezd ze severního do jižního cípu zabere podle satelitní navigace automobilem při svižné jízdě 52 a půl hodiny. Délka cesty z norského města Sadö do portugalského města Faro činí přes 5700 kilometrů.
Kdo by se chtěl na oslavu rozšíření Schengenu vydat z nově přistoupivšího Estonska do Portugalska, urazí trasu Tallinn–Lisabon za téměř 41 hodin a ujede přes 4100 km.
Vstup do Schengenu zrychlí i mezinárodní vlaky vyjíždějící z ČR. U hranic z nich zmizí policisté, kteří kontrolovali doklady. České dráhy v této souvislosti uvažují o tom, že by zrušily zastávky mezinárodních rychlíků v příhraničníh obcích.
Radost i obavy
Politici překypují nad dalším sjednocováním Evropy nadšením. Radují se i obchodníci v příhraničních oblastech, kteří se těší na příliv nových zákazníků od sousedů.
K rozšíření Schengenu zaznívají ale i obavy. Čeští kriminalisté nedávno upozornili, že se zvětší možnosti pašeráků drog, obchodníků s lidmi a zlodějů automobilů. Dostanou-li se jednou se „zbožím“ do zóny, mohou se v ní nerušeně pohybovat.
Komplikovat život jim má tzv. Schengenský informační systém, do nějž ukládají státy údaje o podezřelých, pohřešovaných osobách či zcizených věcech.
Co přináší Schengen:
V noci z 20. na 21. prosince se prostor rozšíří na 24 států. Vedle zemí EU jsou v prostoru i nečlenské státy Island a Norsko. Bude tak možné přejet bez zastavení na hranicích mimo jiné z Estonska do Portugalska.
Z českých hranic zmizí policisté, kteří dosud kontrolovali přijíždějícím cestovní doklady. Přesunou se do vnitrozemí, posílí jiné policejní složky.
Zruší se hraniční závory, přejít do sousedních států bude možné prakticky kdekoli. Omezení bude panovat jen v přírodních parcích u hranic.
Každý ze států v může členství v Schengenu dočasně pozastavit. Obnovení kontrol na hranicích nastává pří vážném ohrožení státu nebo veřejného pořádku. V minulosti se tak stávalo při velkých sportovních akcích anebo po teroristických útocích.
ČR už v září vstoupilo do Schengenského informačního systému (SIS). V databázi jsou ukládány například údaje o nežádoucích občanech třetích zemí, osobách hledaných policií, pohřešovaných, hledaných věcech, mimo jiné dokladech, automobilech, střelných zbraní, padělaných bankovkách a podobně. Přístup k údajům mají především policejní, celní a justiční orgány. Zjistit, zda je veden v SIS, ale má právo každý občan.
Pád hranic ve střední a východní Evropě vnímají s rozpaky také Ukrajina, Rusko, Bělorusko, Černá Hora. Právě u nich bude nově zóna končit. Její hranice už týdny zabezpečují tisícové policejní posily. Pomáhat jim bude též nové technologické vybavení, na níž Brusel léta posílá stamiliónové dotace.
Výhrady znějí i zevnitř Schengenu, třeba z Rakouska a SRN. Dvě třetiny občanů se tam v průzkumech vyslovily proti procesu sjednocování, což zdůvodnily obavou z nárůstu krádeží od sousedů – tedy také Čechů.
Rozšiřování bude pokračovat
Z 20. na 21. prosince vstoupí do Schengenu vedle ČR i dalších sedm postkomunistických zemí. Doplní je Malta. Nová zóna zahrne 22 států Evropské unie, plus Island a Norsko. A rozšiřování bude pokračovat. V letech 2009 až 2011 mají přibýt Kypr, Rumunsko a Bulharsko. Členství vážně zvažují i jinak tradičně autonomní Švýcaři a Lichtenštejnci. Mimo Schengen zůstávají ze starých zemí Unie Velká Británie a Irsko.
http://www.novinky.cz/
Kontroly na pozemních hranicích čekají na Čechy od pátku nově jen při opuštění vnějších hranic Schengenu, tedy třeba při jízdě na Ukrajinu a do Švýcarska. Jinak budou moci při cestě do sousedních států překročit hranice téměř kdekoli. Posledním březnovým dnem 2008 navíc v rámci letů v schengenské zóně padnou důsledné kontroly na českých letištích, což zrychlí odbavení lidí.
Právě volný pohyb po Evropě byl přitom před vstupem ČR do EU největším snem Čechů. V prosinci 2003 ho označilo v průzkumu agentury CVVM jako nejdůležitější změnu v životě skoro 42 procent oslovených.
Ze Sadö do Faro bez hranic za 52 hodin
Schengen se rozšíří na 24 evropských států. Přejezd ze severního do jižního cípu zabere podle satelitní navigace automobilem při svižné jízdě 52 a půl hodiny. Délka cesty z norského města Sadö do portugalského města Faro činí přes 5700 kilometrů.
Kdo by se chtěl na oslavu rozšíření Schengenu vydat z nově přistoupivšího Estonska do Portugalska, urazí trasu Tallinn–Lisabon za téměř 41 hodin a ujede přes 4100 km.
Vstup do Schengenu zrychlí i mezinárodní vlaky vyjíždějící z ČR. U hranic z nich zmizí policisté, kteří kontrolovali doklady. České dráhy v této souvislosti uvažují o tom, že by zrušily zastávky mezinárodních rychlíků v příhraničníh obcích.
Radost i obavy
Politici překypují nad dalším sjednocováním Evropy nadšením. Radují se i obchodníci v příhraničních oblastech, kteří se těší na příliv nových zákazníků od sousedů.
K rozšíření Schengenu zaznívají ale i obavy. Čeští kriminalisté nedávno upozornili, že se zvětší možnosti pašeráků drog, obchodníků s lidmi a zlodějů automobilů. Dostanou-li se jednou se „zbožím“ do zóny, mohou se v ní nerušeně pohybovat.
Komplikovat život jim má tzv. Schengenský informační systém, do nějž ukládají státy údaje o podezřelých, pohřešovaných osobách či zcizených věcech.
Co přináší Schengen:
V noci z 20. na 21. prosince se prostor rozšíří na 24 států. Vedle zemí EU jsou v prostoru i nečlenské státy Island a Norsko. Bude tak možné přejet bez zastavení na hranicích mimo jiné z Estonska do Portugalska.
Z českých hranic zmizí policisté, kteří dosud kontrolovali přijíždějícím cestovní doklady. Přesunou se do vnitrozemí, posílí jiné policejní složky.
Zruší se hraniční závory, přejít do sousedních států bude možné prakticky kdekoli. Omezení bude panovat jen v přírodních parcích u hranic.
Každý ze států v může členství v Schengenu dočasně pozastavit. Obnovení kontrol na hranicích nastává pří vážném ohrožení státu nebo veřejného pořádku. V minulosti se tak stávalo při velkých sportovních akcích anebo po teroristických útocích.
ČR už v září vstoupilo do Schengenského informačního systému (SIS). V databázi jsou ukládány například údaje o nežádoucích občanech třetích zemí, osobách hledaných policií, pohřešovaných, hledaných věcech, mimo jiné dokladech, automobilech, střelných zbraní, padělaných bankovkách a podobně. Přístup k údajům mají především policejní, celní a justiční orgány. Zjistit, zda je veden v SIS, ale má právo každý občan.
Pád hranic ve střední a východní Evropě vnímají s rozpaky také Ukrajina, Rusko, Bělorusko, Černá Hora. Právě u nich bude nově zóna končit. Její hranice už týdny zabezpečují tisícové policejní posily. Pomáhat jim bude též nové technologické vybavení, na níž Brusel léta posílá stamiliónové dotace.
Výhrady znějí i zevnitř Schengenu, třeba z Rakouska a SRN. Dvě třetiny občanů se tam v průzkumech vyslovily proti procesu sjednocování, což zdůvodnily obavou z nárůstu krádeží od sousedů – tedy také Čechů.
Rozšiřování bude pokračovat
Z 20. na 21. prosince vstoupí do Schengenu vedle ČR i dalších sedm postkomunistických zemí. Doplní je Malta. Nová zóna zahrne 22 států Evropské unie, plus Island a Norsko. A rozšiřování bude pokračovat. V letech 2009 až 2011 mají přibýt Kypr, Rumunsko a Bulharsko. Členství vážně zvažují i jinak tradičně autonomní Švýcaři a Lichtenštejnci. Mimo Schengen zůstávají ze starých zemí Unie Velká Británie a Irsko.
http://www.novinky.cz/
13 December, 2007
Tragikomedie na cizinecké policii - strážci nepořádku
Mé vízum brzy vyprší a musím ho jít prodloužit. Mám nastavený budík na čtyři hodiny a jdu do toho. V 5.10 má fronta před cizineckou policií asi sedmdesát lidí.
Vidím některé lidi, jak jdou rovnou na začátek. Slušnost a svědomí tito lidé nemají a ostatní se jenom dívají. Já jsem slušný člověk, a tak čekám. Za hodinu už je přede mnou sto lidí místo původních sedmdesáti. V 7.20 už jsou tady policisté, chtějí posunout frontu zpět, aby se daly otevřít dveře. Ve frontě je už asi tři sta lidí.
Jeden z policistů říká, že lístky dostanou všichni, nemusíme se bát. Jakási žena ve frontě si stěžuje, že dopředu šli lidé bez čekání. Za to policie prý nemůže.
Dveře se otevírají. První jdou dovnitř ti, co nebyli ve frontě. Já mám lístek s číslem 130.
V 7.35 vychází muž se dvěma lístky a jeden dává jinému muži, který čeká venku. Jsou u toho policisté a říkají, že toho druhého už nepustí dovnitř. Ale pustili. On si tam asi vzal i další lístek, protože uvnitř je přece jiný policista, který neví, že už jeden lístek má. Jeden pak může prodat za tisíc korun. Takové věci se tu dějí pořád.
Lístky dostali všichni, ale jakou má cenu lístek s číslem 270, když za jeden den policie obslouží jenom 150 lidí?
Kriminální živly potřebují pro své klienty lístky s nízkými čísly, a tak se tu pořád čachruje. „Zprostředkovatelé služeb“ mají skoro vždycky spoustu lístků, třeba deset, a s úsměvem je ukazují.
Pokud se díváte pořádně, tak vidíte, že některé lidi berou úředníci bez lístků a vyřizují třeba čtyři žádosti najednou. Na tabuli svítí číslo člověka, který odešel před 15 minutami, ale u přepážky pořád někdo stojí!
Ale všechno v pohodě, obyčejní lidé poslušně čekají, až se objeví jejich číslo.
Když nakonec ve tři přicházím na řadu, vše jde rychle, za deset minut mám vízum. Počítám: dvanáct okýnek pracuje od 7.30 do 17.00. To by měli stihnout 684 lidí!!!
Mám na rok pokoj. Příště to bude asi všechno stejné.
O autorovi| VASYL PROSINCOV, Autor je ukrajinský student | 24. listopadu 2007
http://www.lidovky.cz
Vidím některé lidi, jak jdou rovnou na začátek. Slušnost a svědomí tito lidé nemají a ostatní se jenom dívají. Já jsem slušný člověk, a tak čekám. Za hodinu už je přede mnou sto lidí místo původních sedmdesáti. V 7.20 už jsou tady policisté, chtějí posunout frontu zpět, aby se daly otevřít dveře. Ve frontě je už asi tři sta lidí.
Jeden z policistů říká, že lístky dostanou všichni, nemusíme se bát. Jakási žena ve frontě si stěžuje, že dopředu šli lidé bez čekání. Za to policie prý nemůže.
Dveře se otevírají. První jdou dovnitř ti, co nebyli ve frontě. Já mám lístek s číslem 130.
V 7.35 vychází muž se dvěma lístky a jeden dává jinému muži, který čeká venku. Jsou u toho policisté a říkají, že toho druhého už nepustí dovnitř. Ale pustili. On si tam asi vzal i další lístek, protože uvnitř je přece jiný policista, který neví, že už jeden lístek má. Jeden pak může prodat za tisíc korun. Takové věci se tu dějí pořád.
Lístky dostali všichni, ale jakou má cenu lístek s číslem 270, když za jeden den policie obslouží jenom 150 lidí?
Kriminální živly potřebují pro své klienty lístky s nízkými čísly, a tak se tu pořád čachruje. „Zprostředkovatelé služeb“ mají skoro vždycky spoustu lístků, třeba deset, a s úsměvem je ukazují.
Pokud se díváte pořádně, tak vidíte, že některé lidi berou úředníci bez lístků a vyřizují třeba čtyři žádosti najednou. Na tabuli svítí číslo člověka, který odešel před 15 minutami, ale u přepážky pořád někdo stojí!
Ale všechno v pohodě, obyčejní lidé poslušně čekají, až se objeví jejich číslo.
Když nakonec ve tři přicházím na řadu, vše jde rychle, za deset minut mám vízum. Počítám: dvanáct okýnek pracuje od 7.30 do 17.00. To by měli stihnout 684 lidí!!!
Mám na rok pokoj. Příště to bude asi všechno stejné.
O autorovi| VASYL PROSINCOV, Autor je ukrajinský student | 24. listopadu 2007
http://www.lidovky.cz
09 December, 2007
Hladomor. Ukrajina, XX. století. Technologie genocidy
Vážení příznivci ukrajinského kulturního dění v ČR, zveme Vás na komentovanou prezentaci nového dokumentárního filmu:
Hladomor. Ukrajina, XX. století. Technologie genocidy
který bude promítán ve čtvrtek 13. 12. 2007 od 18:00 hodin ve Společenském sále Domu národnostních menšin, Vocelova ulice č. 3, Praha 2.
Organizátoři: Velvyslanectví Ukrajiny v ČR, občanská sdružení ukrajinské národnostní menšiny
Ukrajinská iniciativa v České republice UICR | www.ukrajinci.cz
Hladomor. Ukrajina, XX. století. Technologie genocidy
který bude promítán ve čtvrtek 13. 12. 2007 od 18:00 hodin ve Společenském sále Domu národnostních menšin, Vocelova ulice č. 3, Praha 2.
Organizátoři: Velvyslanectví Ukrajiny v ČR, občanská sdružení ukrajinské národnostní menšiny
Ukrajinská iniciativa v České republice UICR | www.ukrajinci.cz
01 December, 2007
Ukrajina si připomíná hladomor, který zemi postihl ve 30. letech
Hladomor na Ukrajině v letech 1937-1938 Kyjev/Praha – Ukrajina si dnes připomíná hladomor, který zemi zasáhl v letech 1932 a 1933. Ukrajinský parlament loni v listopadu schválil zákon, který označuje hladomor vyvolaný uměle stalinským režimem na počátku třicátých let za genocidu vůči ukrajinskému lidu.
video: Libor Dvořák (ČRO) a Irena Chalupa (Svobodná Evropa) diskutovali ve studiu Dobrého rána o hladomoru na Ukrajině
video: Historik David Svoboda a publicistka Pavlina Benoniová připomínají události týkající se hladomoru na Ukrajině ve studiu ČT24
Ukrajinští historikové se shodují na tom, že to byla cílená genocida. Naproti tomu historikové z jiných zemí to považují za stalinistický zločin, neboť primárním úkolem hladomoru nebylo vyhladit ukrajinský národ, ale zlomit Ukrajince.
Zákon prosadili Viktor Juščenko, Julija Tymošenková a socialisté proti vůli Strany regionů Viktora Janukovyče a komunistů. Ti totiž soudí, že hladomor nenesl jasné znaky genocidy, a obávají se, že jeho přijetí povede ke zhoršení vztahů s Ruskem.
Ruští představitelé sice přiznávají existenci hladomoru, nicméně připomínají, že hladomor postihl celý Sovětský svaz. Podle hostů Dobrého rána Rusko odmítá přiznat zločiny té doby a nemá vůli příliš diskutovat o minulosti. Libor Dvořák upozorňuje, že lidé, kteří jsou v Rusku u moci, pocházejí zejména z KGB, jejíž předchůdkyně NKVD přímo vykonávala tehdejší teror. Nelze se tudíž divit, že se těmito záležitostmi nechtějí příliš zabývat. Navíc Moskva to podle Dvořáka chápe jako útok proti ní, i když Juščenko věc pojímá spíše tak, aby si "ukrajinský národ uvědomil, jaké má dějiny a jak jsou tragické stránky jeho dějin spojeny právě se sovětskou epochou."
Hladomor na Ukrajině v letech 1937-1938Stalinův režim zahájil v roce 1932 násilnou kolektivizaci venkova, během níž bylo do té doby soběstačným rolníkům označovaným propagandisticky za "kulaky" zabavováno nejen obilí, mouka, zelenina a hospodářský dobytek, ale i osivo na příští rok. To následně vedlo k nebývalému hladomoru, během něhož zemřelo až deset milionů Ukrajinců. Každý den umíralo 25.000 lidí, byly zdevastovány celé vesnice. Mezi zoufalým obyvatelstvem se rozšířil i kanibalismus. Ti, kdo protestovali, byli zastřeleni nebo posláni na Sibiř. "Odebíralo se lidem naprosto všechno. Když už nebylo možné obilí odebrat, tak se házelo do moře. Podle Stalina prý bylo Ukrajinců příliš mnoho," připomněla tragické události publicistka a vězeňkyně Pavlina Benoniová. Důsledkem hladomoru bylo snížení obyvatel Ukrajiny o čtvrtinu.
Sovětská vláda hladomor údajně vyvolala záměrně, aby zadusila ukrajinské touhy po nezávislosti. Stalin tehdy potřeboval obilí k tomu, aby je mohl prodávat za technické komponenty pro budování průmyslu. Za sovětské éry bylo masové hladovění střeženo jako státní tajemství. Ukrajinská tajná služba loni v listopadu poprvé zveřejnila část tajných sovětských archivů, kde byly shromážděny materiály o tomto hladomoru.
Ve 20. století zažila Ukrajina tři hladomory, všechny v sovětských dobách. První v letech 1921 až 1923 byl ve světě neznámější, protože tehdy ještě neexistovala tak pevná cenzura. Další byl v letech 1946 až 1947 jako důsledek poválečného rozvratu; nebyly ale tak kruté jako "kolektivizační" pohroma z 30. let. Právě vychvalovaná kolektivizace podle historiků způsobila, že zatímco v carských dobách Rusko obilí vyváželo, od 30. let musel Sovětský svaz do svého zániku obilí každoročně dovážet, aby uživil obyvatelstvo.
Lucie Strašíková | 30.10.2007 - 13:27, Photo ČTK, autor: ČT24, VIDEO
20 November, 2007
KONCERT CROSSING BORDERS 5.12 CROSS CLUB
Srdečně Vás zveme na další akci ze série Crossing Borders. Přijďte 5. prosince od 19:00 do klubu Cross v Holešovicích.
Na programu budou vystoupení skupin Ekvátor, 3X-T a G8 Transglobal. Po skončení koncerů Vás budou bavit DJ´s Kaliyuga sound.
V rámci koncertu se dále můžete těšit na projekci nekomerční reklamy, výstavu fotografií s migrační tematikou a ochutnávky etnických jídel.
Zároveň si budte moci opatřit originální vánoční dárky vyrobené klienty Poradny pro uprchlíky, či vyhrát zajímavé ceny v naší tombole..
Přijďte, těšíme se na Vás. VSTUP VOLNÝ!
www.crossclub.cz
12 November, 2007
Text o Holodomoru, který je adresován do Parlamentu České republiky
Vážený pan
Miloslav VLČEK
předseda Poslanecké sněmovny
Parlamentu České republiky
Sněmovní 4
110 00 P r a h a 1
V Praze dne 12. listopadu 2007
Vážený pane předsedo,
v dějinách bouřlivého a neklidného vývoje XX. století zvláštní místo zaujímá hladomor na Ukrajině v letech 1932-33, který nebyl nahodilým jevem přírodního či sociálního charakteru, nýbrž výsledkem cíleného vyhubení ukrajinského obyvatelstva hladem, tj. genocidy, vyvolané tehdejším totalitním režimem.
Masová fyzická likvidace nejen ukrajinských rolníků, ale i ostatních vrstev obyvatelstva Ukrajiny uměle vyvolaným hladomorem byla vědomě realizovaným teroristickým aktem stalinského politického systému proti mírumilovnému obyvatelstvu, proti Ukrajincům jako národu a zejména proti rolníkům jako třídě.
V důsledku toho byla zlikvidována nejen početná vrstva relativně zámožných a na státu nezávislých zemědělských podnikatelů, ale i celá pokolení venkovského obyvatelstva. Zásadním způsobem byly narušeny sociální základy národa, jeho tradice, duchovní a kulturní svébytnost. Hlavním cílem organizace umělého hladomoru bylo podstatné zeslabení sociální základny odporu Ukrajinců proti komunistickému režimu a zabezpečení totalitní státní kontroly činnosti všech vrstev obyvatelstva.
Analýza zhruba 30 usnesení ÚV VKS(b), Rady lidových komisařů Ukrajiny a SSSR a ÚV KS(b) Ukrajiny zveřejněných v letech 1929–33 svědčí o záměrném vytvoření nesnesitelných životních podmínek pro venkovské obyvatelstvo (bylo tvořeno ze 2/3 etnickými Ukrajinci), které se staly příčinou jejich zcela zjevné fyzické likvidace. Hladomor v letech 1932-33 byla cílená zločinecká akce.
Z různých dokumentárních zdrojů vyplývá, že veškeré - a v podstatě relativně dostatečné množství obilí pro ukrajinskou potřebu bylo z Ukrajiny vyvezeno. Mezi dokumenty ÚV KSU(b) se zachovalo svědectví o tom, že na podzim roku 1932 byly odesílány tzv. „zelené vlakové soupravy“ pro oslavu výročí říjnové revoluce. Z Ukrajiny se vyvážela nejen osiva, ale dokonce i zakysané okurky, zelí, rajčata, čímž bylo obyvatelstvo odsouzeno k téměř jisté smrti hladem.
Nařízením vlády byl vydán zákaz jakékoliv obchodní činnosti na venkově, bylo pozastaveno zásobování venkovského obyvatelstva potravinami, zákaz použití obilí pro pracovní odměny v okresech neplnících plány dodávek do státních fondů byl přísně kontrolován a jeho nedodržení trestáno desetiletým uvězněním nebo zastřelením, byl zaváděn systém pokut v naturáliích, resp. zbožových represí.
Podíl ukrajinského obilí na celosvazovém objemu dodávek obilí do státních fondů činil téměř 35 % a v jednotlivých regionech byl vyšší než plánované celkové úkoly pro Severní Kavkaz, Centrální černozemní region, Kazachstán a Moskevskou oblast.
Důsledky hladomoru
Při hodnocení důsledků hladomoru se odborníci opírají o data z let 1932-1933, tj. o údaje z období od dubna 1932 do listopadu 1933. Právě v průběhu těchto 17 měsíců, tj. cca 500 dnů, zahynuly na Ukrajině miliony lidí.
Vrchol hladomoru byl zaznamenán na jaře roku 1933, kdy na Ukrajině umíralo denně téměř 25 tisíc lidí. Nejhůře byly postiženy (52,8 % veškerých ztrát na životech) tehdejší Charkovská a Kyjevská oblast (současné Poltavská, Sumská, Charkovská, Čerkaská, Kyjevská a Žitomirská oblasti). Úmrtnost obyvatelstva zde převyšovala průměrnou úroveň úmrtnosti 8 až 9krát.
Ve Vinické, Oděské a Dněpropetrovské oblasti byla 5 až 6násobně a na Donbase 3 až 4násobně vyšší. Hladem byla postižena prakticky celá centrální, jižní, severní a východní Ukrajina. V obdobném rozsahu byly hladem zasaženy regiony Kubáně, Severního Kavkazu a Povolží s převážně ukrajinským obyvatelstvem.
Historikové odhadují počet obětí hladomoru na 5 až 10 mil. Lze tedy jednoznačně konstatovat, že jde o miliony nevinných obětí. A se zahrnutím nepřímých obětí (plná fyzická vyčerpanost, mor, různé otravy, kanibalismus, represe, sebevraždy) si hladomor vyžádal životy zhruba 14 milionů lidí.
Měřítkem rozsáhlé tragédie jsou nejen uvedená otřesná čísla, ale i lidská schopnost účasti a pochopení cizího neštěstí. Tragika této národní katastrofy vyvolává hluboký vnitřní otřes u každého civilizovaného člověka.
Ani nejmodernější statistické metody nemohou postihnout hloubku a rozsah hospodářských, sociálních, politických a morálně psychologických důsledků hladomoru a neskonalou krutost vládnoucích struktur.
Hluboké jizvy, které hladomor trvající téměř dva roky zanechal, jsou jen prohloubením nezhojitelných ran z předešlých a následných tragických událostí v historii ukrajinského národa ve XX. století (občanská válka a hlad v letech 1921-1923, represe v letech 1937–38, druhá světová válka v letech 1941–45, německá okupace a holocaust, hlad v letech 1946–47). Avšak z celkového pohledu těchto strašlivých událostí jsou důsledky hladomoru z lidského hlediska nesrovnatelné.
Svým protiukrajinským zaměřením a rozsáhlostí se hladomor na Ukrajině v letech 1932–33 projevil jako nejstrašnější zbraň masové likvidace a sociálního porobení venkovského obyvatelstva.
Mezinárodní aspekty uznání hladomoru jako genocidy
Pojem „genocida“ byl začleněn do mezinárodního práva 11. prosince 1946 usnesením č. 96 (I) Valného shromáždění OSN v následujícím znění: „V souladu s ustanoveními mezinárodního práva je genocida zločinem, který odsuzuje civilizovaný svět a za jeho spáchání musí být vykonavatelé potrestáni“.
Dne 9.prosince 1948 VS OSN jednohlasně schválilo „Konvenci o včasném odvrácení nebezpečí zločinu genocidy a jeho potrestání“, která vstoupila v platnost 12. ledna 1951. Od tohoto data se tato Konvence stala nástrojem k odvrácení nebezpečí vzniku genocidy, jehož účinnost výrazně stoupla po ukončení „studené války“. Legislativní předpisy obsažené v tomto dokumentu byly používány zpravidla pouze v případě holocaustu spáchaného za druhé světové války, na jehož základě vlastně Konvence i vznikla.
Komise Kongresu USA vedená kongresmanem J. Miesem, která byla vytvořena v roce 1986 prakticky díky úsilí ukrajinské národnostní menšiny v USA označila hladomor na Ukrajině v letech 1932–33 za genocidu. Na podnět Světového kongresu svobodných Ukrajinců byla vytvořena Mezinárodní komise pro šetření rozsahu hladu na Ukrajině v letech 1932–33 vedená profesorem Švédského ústavu občanského a mezinárodního práva. J. Sundbergem. V listopadu 1989 tato komise zveřejnila své závěry - hladomor na Ukrajině byl kvalifikován jako genocida.
V září roku 2003 požádal prezident Ukrajiny účastníky 58. zasedání Valného shromáždění OSN o podporu iniciativy Ukrajiny za označení hladomoru na Ukrajině jako aktu genocidy. Avšak příslušný návrh rezoluce předložený Ukrajinou nebyl přijat. Přesto ve Společném prohlášení delegací členských zemí OSN vydaném jako oficiální dokument RB OSN k 70. výročí hladomoru na Ukrajině v letech 1932-33 byl poprvé od založení OSN hladomor označen za tragedii ukrajinského národa, byla vyjádřena hluboká účast a vyslovena výzva všem členským státům OSN, jejím mezinárodním organizacím a fondům k uctění památky obětí tohoto tragického historického období.
Ke spoluautorům tohoto Společného prohlášení patří 36 členských zemí OSN, a to Argentina, Ázerbajdžán, Bangladéš, Bělorusko, Benin, Bosna a Hercegovina, Guatemala, Gruzie, Egypt, Írán, Kazachstán, Kanada, Katar, Kyrgyzstán, Kuvajt, Makedonie, Моngolsko, Nauru, Nepál, Spojené Arabské Emiráty, Pákistán, Peru, Jihoafrická republika, Korejská republika, Moldavská republika, Ruská federace, Saudská Arábie, Sýrie, USA, Súdán, Tádžikistán, Turkmenistán, Timor, Uzbekistán, Ukrajina a Jamajka. Tuto výzvu podpořily rovněž Austrálie, Izrael, Srbsko a Černá Hora, jakož i 25 tehdejších členských států EU.
Mezinárodní uznání hladomoru je zakotveno i v řadě ostatních oficiálních dokumentů. Jde zejména o prohlášení parlamentu Estonska z 20. října 1993 odsuzující komunistickou politiku genocidy, rezoluci č. 680 senátu Austrálie k hladomoru na Ukrajině z 31. října 2003 označující události na Ukrajině za jeden z nejhrůznějších projevů genocidy v dějinách lidstva, dále Deklaraci o uctění památky obětí hladomoru na Ukrajině v letech 1932–33 schválenou senátem Argentinské republiky 23. září 2003, rezoluci Senátu Kanady ze dne 19. června 2003 vyzývající vládu Kanady k uznání hladomoru na Ukrajině v letech 1932–33 a odsouzení jakékoli snahy utajit historickou pravdu, že tato tragédie byla skutečně genocidou (v dokumentu se předpokládá zavedení dne smutku v kanadských školách připadajícího na první sobotu v listopadu), rezoluci Sněmovny reprezentantů a Senátu kongresu USA č. 356/2003, resp. č. 202/2003, jakož i rozhodnutí Sněmovny reprezentantů vyčlenit vládě Ukrajiny pozemek ve Washingtonu pro zřízení pomníku k uctění 75. výročí hladomoru – genocidy, usnesení parlamentu Maďarska „K 70. výročí velkého hladomoru na Ukrajině v letech 1932–33“ ze dne 24. listopadu 2003 a poselství Generálního ředitele UNESCO k 70. výročí hladomoru na Ukrajině v letech 1932–33 ze dne 16. prosince 2003. Obdobné dokumenty byly schváleny parlamenty Itálie (2004), Litvy (2005), Gruzie (2005) a Polska (2006).
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky se již touto otázkou zabývala v roce 2005 a byl dokonce předložen návrh k odsouzení hladomoru na Ukrajině. Odpovídající usnesení však nebylo přijato.
Staršímu pokolení v České republice je známo, že v té době tisíce Ukrajinců usídlených v tehdejším Československu s bolestí prožívaly zmíněné tragické události a poskytovaly svým krajanům přiměřenou pomoc.
Ani my, zástupci současné generace Ukrajinců, nemůžeme stát stranou, a proto se obracíme na Vás, vážený pane předsedo, se žádostí o pomoc při schválení dokumentu odsuzujícího hladomor na Ukrajině v letech 1932–33 jako genocidu ukrajinského národa Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky.
Bez zhodnocení hladomoru jako nejcyničtější podoby politického teroru si pravdivé dějiny Evropy XX. století z hlediska historického, právního a sociologického nelze ani představit.
S úctou
Předsedkyně Sdružení Ukrajinců a příznivců Ukrajiny
Předseda Ukrajinské iniciativy v České republice
Předsedkyně Sdružení Ukrajinek v České republice
Předsedkyně občanského sdružení „Ruta“
Předseda Fóra Ukrajinců v České republice
Předsedkyně občanského sdružení „Džerelo“
Miloslav VLČEK
předseda Poslanecké sněmovny
Parlamentu České republiky
Sněmovní 4
110 00 P r a h a 1
V Praze dne 12. listopadu 2007
Vážený pane předsedo,
v dějinách bouřlivého a neklidného vývoje XX. století zvláštní místo zaujímá hladomor na Ukrajině v letech 1932-33, který nebyl nahodilým jevem přírodního či sociálního charakteru, nýbrž výsledkem cíleného vyhubení ukrajinského obyvatelstva hladem, tj. genocidy, vyvolané tehdejším totalitním režimem.
Masová fyzická likvidace nejen ukrajinských rolníků, ale i ostatních vrstev obyvatelstva Ukrajiny uměle vyvolaným hladomorem byla vědomě realizovaným teroristickým aktem stalinského politického systému proti mírumilovnému obyvatelstvu, proti Ukrajincům jako národu a zejména proti rolníkům jako třídě.
V důsledku toho byla zlikvidována nejen početná vrstva relativně zámožných a na státu nezávislých zemědělských podnikatelů, ale i celá pokolení venkovského obyvatelstva. Zásadním způsobem byly narušeny sociální základy národa, jeho tradice, duchovní a kulturní svébytnost. Hlavním cílem organizace umělého hladomoru bylo podstatné zeslabení sociální základny odporu Ukrajinců proti komunistickému režimu a zabezpečení totalitní státní kontroly činnosti všech vrstev obyvatelstva.
Analýza zhruba 30 usnesení ÚV VKS(b), Rady lidových komisařů Ukrajiny a SSSR a ÚV KS(b) Ukrajiny zveřejněných v letech 1929–33 svědčí o záměrném vytvoření nesnesitelných životních podmínek pro venkovské obyvatelstvo (bylo tvořeno ze 2/3 etnickými Ukrajinci), které se staly příčinou jejich zcela zjevné fyzické likvidace. Hladomor v letech 1932-33 byla cílená zločinecká akce.
Z různých dokumentárních zdrojů vyplývá, že veškeré - a v podstatě relativně dostatečné množství obilí pro ukrajinskou potřebu bylo z Ukrajiny vyvezeno. Mezi dokumenty ÚV KSU(b) se zachovalo svědectví o tom, že na podzim roku 1932 byly odesílány tzv. „zelené vlakové soupravy“ pro oslavu výročí říjnové revoluce. Z Ukrajiny se vyvážela nejen osiva, ale dokonce i zakysané okurky, zelí, rajčata, čímž bylo obyvatelstvo odsouzeno k téměř jisté smrti hladem.
Nařízením vlády byl vydán zákaz jakékoliv obchodní činnosti na venkově, bylo pozastaveno zásobování venkovského obyvatelstva potravinami, zákaz použití obilí pro pracovní odměny v okresech neplnících plány dodávek do státních fondů byl přísně kontrolován a jeho nedodržení trestáno desetiletým uvězněním nebo zastřelením, byl zaváděn systém pokut v naturáliích, resp. zbožových represí.
Podíl ukrajinského obilí na celosvazovém objemu dodávek obilí do státních fondů činil téměř 35 % a v jednotlivých regionech byl vyšší než plánované celkové úkoly pro Severní Kavkaz, Centrální černozemní region, Kazachstán a Moskevskou oblast.
Důsledky hladomoru
Při hodnocení důsledků hladomoru se odborníci opírají o data z let 1932-1933, tj. o údaje z období od dubna 1932 do listopadu 1933. Právě v průběhu těchto 17 měsíců, tj. cca 500 dnů, zahynuly na Ukrajině miliony lidí.
Vrchol hladomoru byl zaznamenán na jaře roku 1933, kdy na Ukrajině umíralo denně téměř 25 tisíc lidí. Nejhůře byly postiženy (52,8 % veškerých ztrát na životech) tehdejší Charkovská a Kyjevská oblast (současné Poltavská, Sumská, Charkovská, Čerkaská, Kyjevská a Žitomirská oblasti). Úmrtnost obyvatelstva zde převyšovala průměrnou úroveň úmrtnosti 8 až 9krát.
Ve Vinické, Oděské a Dněpropetrovské oblasti byla 5 až 6násobně a na Donbase 3 až 4násobně vyšší. Hladem byla postižena prakticky celá centrální, jižní, severní a východní Ukrajina. V obdobném rozsahu byly hladem zasaženy regiony Kubáně, Severního Kavkazu a Povolží s převážně ukrajinským obyvatelstvem.
Historikové odhadují počet obětí hladomoru na 5 až 10 mil. Lze tedy jednoznačně konstatovat, že jde o miliony nevinných obětí. A se zahrnutím nepřímých obětí (plná fyzická vyčerpanost, mor, různé otravy, kanibalismus, represe, sebevraždy) si hladomor vyžádal životy zhruba 14 milionů lidí.
Měřítkem rozsáhlé tragédie jsou nejen uvedená otřesná čísla, ale i lidská schopnost účasti a pochopení cizího neštěstí. Tragika této národní katastrofy vyvolává hluboký vnitřní otřes u každého civilizovaného člověka.
Ani nejmodernější statistické metody nemohou postihnout hloubku a rozsah hospodářských, sociálních, politických a morálně psychologických důsledků hladomoru a neskonalou krutost vládnoucích struktur.
Hluboké jizvy, které hladomor trvající téměř dva roky zanechal, jsou jen prohloubením nezhojitelných ran z předešlých a následných tragických událostí v historii ukrajinského národa ve XX. století (občanská válka a hlad v letech 1921-1923, represe v letech 1937–38, druhá světová válka v letech 1941–45, německá okupace a holocaust, hlad v letech 1946–47). Avšak z celkového pohledu těchto strašlivých událostí jsou důsledky hladomoru z lidského hlediska nesrovnatelné.
Svým protiukrajinským zaměřením a rozsáhlostí se hladomor na Ukrajině v letech 1932–33 projevil jako nejstrašnější zbraň masové likvidace a sociálního porobení venkovského obyvatelstva.
Mezinárodní aspekty uznání hladomoru jako genocidy
Pojem „genocida“ byl začleněn do mezinárodního práva 11. prosince 1946 usnesením č. 96 (I) Valného shromáždění OSN v následujícím znění: „V souladu s ustanoveními mezinárodního práva je genocida zločinem, který odsuzuje civilizovaný svět a za jeho spáchání musí být vykonavatelé potrestáni“.
Dne 9.prosince 1948 VS OSN jednohlasně schválilo „Konvenci o včasném odvrácení nebezpečí zločinu genocidy a jeho potrestání“, která vstoupila v platnost 12. ledna 1951. Od tohoto data se tato Konvence stala nástrojem k odvrácení nebezpečí vzniku genocidy, jehož účinnost výrazně stoupla po ukončení „studené války“. Legislativní předpisy obsažené v tomto dokumentu byly používány zpravidla pouze v případě holocaustu spáchaného za druhé světové války, na jehož základě vlastně Konvence i vznikla.
Komise Kongresu USA vedená kongresmanem J. Miesem, která byla vytvořena v roce 1986 prakticky díky úsilí ukrajinské národnostní menšiny v USA označila hladomor na Ukrajině v letech 1932–33 za genocidu. Na podnět Světového kongresu svobodných Ukrajinců byla vytvořena Mezinárodní komise pro šetření rozsahu hladu na Ukrajině v letech 1932–33 vedená profesorem Švédského ústavu občanského a mezinárodního práva. J. Sundbergem. V listopadu 1989 tato komise zveřejnila své závěry - hladomor na Ukrajině byl kvalifikován jako genocida.
V září roku 2003 požádal prezident Ukrajiny účastníky 58. zasedání Valného shromáždění OSN o podporu iniciativy Ukrajiny za označení hladomoru na Ukrajině jako aktu genocidy. Avšak příslušný návrh rezoluce předložený Ukrajinou nebyl přijat. Přesto ve Společném prohlášení delegací členských zemí OSN vydaném jako oficiální dokument RB OSN k 70. výročí hladomoru na Ukrajině v letech 1932-33 byl poprvé od založení OSN hladomor označen za tragedii ukrajinského národa, byla vyjádřena hluboká účast a vyslovena výzva všem členským státům OSN, jejím mezinárodním organizacím a fondům k uctění památky obětí tohoto tragického historického období.
Ke spoluautorům tohoto Společného prohlášení patří 36 členských zemí OSN, a to Argentina, Ázerbajdžán, Bangladéš, Bělorusko, Benin, Bosna a Hercegovina, Guatemala, Gruzie, Egypt, Írán, Kazachstán, Kanada, Katar, Kyrgyzstán, Kuvajt, Makedonie, Моngolsko, Nauru, Nepál, Spojené Arabské Emiráty, Pákistán, Peru, Jihoafrická republika, Korejská republika, Moldavská republika, Ruská federace, Saudská Arábie, Sýrie, USA, Súdán, Tádžikistán, Turkmenistán, Timor, Uzbekistán, Ukrajina a Jamajka. Tuto výzvu podpořily rovněž Austrálie, Izrael, Srbsko a Černá Hora, jakož i 25 tehdejších členských států EU.
Mezinárodní uznání hladomoru je zakotveno i v řadě ostatních oficiálních dokumentů. Jde zejména o prohlášení parlamentu Estonska z 20. října 1993 odsuzující komunistickou politiku genocidy, rezoluci č. 680 senátu Austrálie k hladomoru na Ukrajině z 31. října 2003 označující události na Ukrajině za jeden z nejhrůznějších projevů genocidy v dějinách lidstva, dále Deklaraci o uctění památky obětí hladomoru na Ukrajině v letech 1932–33 schválenou senátem Argentinské republiky 23. září 2003, rezoluci Senátu Kanady ze dne 19. června 2003 vyzývající vládu Kanady k uznání hladomoru na Ukrajině v letech 1932–33 a odsouzení jakékoli snahy utajit historickou pravdu, že tato tragédie byla skutečně genocidou (v dokumentu se předpokládá zavedení dne smutku v kanadských školách připadajícího na první sobotu v listopadu), rezoluci Sněmovny reprezentantů a Senátu kongresu USA č. 356/2003, resp. č. 202/2003, jakož i rozhodnutí Sněmovny reprezentantů vyčlenit vládě Ukrajiny pozemek ve Washingtonu pro zřízení pomníku k uctění 75. výročí hladomoru – genocidy, usnesení parlamentu Maďarska „K 70. výročí velkého hladomoru na Ukrajině v letech 1932–33“ ze dne 24. listopadu 2003 a poselství Generálního ředitele UNESCO k 70. výročí hladomoru na Ukrajině v letech 1932–33 ze dne 16. prosince 2003. Obdobné dokumenty byly schváleny parlamenty Itálie (2004), Litvy (2005), Gruzie (2005) a Polska (2006).
Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky se již touto otázkou zabývala v roce 2005 a byl dokonce předložen návrh k odsouzení hladomoru na Ukrajině. Odpovídající usnesení však nebylo přijato.
Staršímu pokolení v České republice je známo, že v té době tisíce Ukrajinců usídlených v tehdejším Československu s bolestí prožívaly zmíněné tragické události a poskytovaly svým krajanům přiměřenou pomoc.
Ani my, zástupci současné generace Ukrajinců, nemůžeme stát stranou, a proto se obracíme na Vás, vážený pane předsedo, se žádostí o pomoc při schválení dokumentu odsuzujícího hladomor na Ukrajině v letech 1932–33 jako genocidu ukrajinského národa Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky.
Bez zhodnocení hladomoru jako nejcyničtější podoby politického teroru si pravdivé dějiny Evropy XX. století z hlediska historického, právního a sociologického nelze ani představit.
S úctou
Předsedkyně Sdružení Ukrajinců a příznivců Ukrajiny
Předseda Ukrajinské iniciativy v České republice
Předsedkyně Sdružení Ukrajinek v České republice
Předsedkyně občanského sdružení „Ruta“
Předseda Fóra Ukrajinců v České republice
Předsedkyně občanského sdružení „Džerelo“
Výročí revoluce znamenalo dva dny volna, lahvičky s pitím a povinnou manifestaci
Postoloprty - Jít na náměstí byla povinnost každého sovětského občana, vzpomíná novinář žijící v Postoloprtech.
Devadesát let dnes uplynulo od Velké říjnové socialistické revoluce. Co to vlastně je? Část lidí už neví vůbec, část si ještě vzpomíná, že se i v Československu slavilo nějaké výročí, kreslily se výkresy Aurory a se školou se chodilo povinně na sovětské filmy. A další lidé prožívali oslavy „Velkého Října“ přímo v Sovětském svazu.
„Ředitel školy tradičně pronesl pár slov o vymoženostech Října. Také si přivedl nějakého starého bolševika, pamětníka revolučních událostí, který promluvil k dětem,“ vzpomíná Mykola Šatylov (na snímku), novinář, který dětství a mládí prožil v Charkově a nyní bydlí v Postoloprtech.
Dvoumiliónový Charkov tehdy spadal do Sovětského svazu, nyní patří mezi největší města Ukrajiny. „Děti nemusely kreslit obrázky výstřelu z Aurory či výjevy ze Zimního paláce, jako to bylo v Československu, ale zase se výročí slavilo mohutnými manifestacemi,“ uvedl M. Šatylov.
K výročí říjnové revoluce platil v Sovětském svazu dvoudenní státní svátek a volno od práce. To ovšem zároveň znamenalo povinnou účast na manifestaci s vlajkami v centru města. „Jít na náměstí byla povinnost každého sovětského občana. Po válce přítomnost musela být stoprocentní, pak s dalšími lety se podmínky stávaly méně tvrdými,“ vzpomíná novinář.
Lahvičky s vodkou hřály v kapse
Řada lidí v souvislosti s výročím Října nepřemýšlela nad leninovskými událostmi, ale hlavně vítala odpočinek od práce a také možnost se napít. „Pro absolutní většinu dospělého obyvatelstva znamenal svátek příjemnou možnost ,zákonně´ se napít. Snad každý manifestant přinesl v kapse lahvičku vodky nebo vína,“ vypráví Mykola Šatylov.
A proč vlastně nebyly zavřené hospody, aby se nenarušila důstojnost oslav, podobně jako třeba v Československu při socialistických volbách? „To je typicky česká otázka,“ směje se Mykola Šatylov. „Ale sovětský národ, a postsovětský též, pil a pije na rozdíl od vás ne po hospodách, ale všude jinde: na lavičce v parku, ve vchodě paneláku, na dětském hřišti... Takže prodej alkoholu speciálně v době oslav revoluce nikdo nezakazoval.“
I když se lidem na manifestace moc nechtělo a ani režim zrovna nezbožňovali, věděli, co si mohou dovolit, aby neměli problémy. „Veřejně se na socialismus nenadávalo. I opilí uměli držet jazyk za zuby. Zato doma, v kuchyni, tam si lidé dovolili říci, co si opravdu myslí,“ vzpomíná Mykola.
Rusko rozhodně není totéž co Ukrajina a mezi oběma národy i jazyky je nemalý rozdíl; přirovnat se dá jen velmi zhruba třeba k odlišnostem (a podobnostem) mezi Čechy a Poláky. Horší je, když jeden z příbuzných sousedů se stane „velkým bratrem“. „Když jsem jako malý kluk nastupoval do školy, učila se v ní ruština, ukrajinština a volitelný cizí jazyk – angličtina či francouzština. Když jsem z ní odcházel, ukrajinština se už neučila téměř vůbec – prý podle zájmu sovětských lidí, pro něž má být jen jeden jazyk – ruský. I předtím se ruština vyučovala denně, zatímco ukrajinština, moje mateřština, jen asi dvakrát týdně,“ vzpomíná novinář z Postoloprt. Jeho rodný jazyk byl potlačovaný.
Z Charkova odjel až jako padesátiletý v roce 1990 do Prahy. „Nejdřív jsem chtěl jen tak cestovat a podívat se, ale Česko se mi tak zalíbilo, že jsem tu už zůstal,“ vzpomíná muž, který jako novinář začínal v Charkově v mládežnickém deníku. V rodném městě vystudoval univerzitu – její filologickou fakultu.
Po článku přišla výpověď a věznění
Ve své zemi byl však i vězněn – oficiálně za šíření tehdy nepovolené literatury. Jako novinář měl problémy i v zaměstnání – když jako redaktor v charkovském časopise napsal a uveřejnil poznámku o uvězněném ukrajinském spisovateli, dostal výpověď. Pak následovalo zmíněné obvinění a tři roky vězení, například ve Lvově či rodném Charkově.
Po roce 1990 pracoval v Londýně i v Praze pro rozhlasovou stanici Svobodná Evropa. „Na penzi žít v Praze při tamních cenách není lehké, a tak jsem se nakonec ocitl v Postoloprtech,“ směje se Mykola.
Mykola Šatylov. Foto: DENÍK/Libor Želinský
http://zatecky.denik.cz/kultura_region/postoloprty_novinar_20071107.html
01 November, 2007
Úřad rozhodne a vy nic nenaděláte
Konstantin Tilikin vystudoval v ukrajinském Charkově informatiku a pak se chtěl přihlásit do kurzu angličtiny ve Velké Británii. Nedostal ale vízum, a tak se zapsal na soukromou školu podnikání v Ostravě. Našel si také hned práci jako programátor. Majitelé firmy se ale dostali do sporu a Tilikin to pro sebe vyřešil odchodem do Prahy. Novou práci si našel okamžitě. Když ale jeho studentské vízum končilo a on si chtěl pořídit pracovní, narazil na problém. Nepřevzal si totiž obsílku od cizinecké policie na nahlášeném místě bydliště v Ostravě. Co je malé pochybení u Čecha, je u cizince velký hřích. Pro české úřady se Tilikin stal problematickou osobou.
"Mám takovou zkušenost, že někdo na úřadě může rychle rozhodnout, aniž vezme v potaz vaše vysvětlení, a pak už se nedá nic dělat," shrnuje Tilikin ponaučení, které si odnesl z jednání s českými úřady.
Studentské vízum skončilo a Tilikin pracovní nedostal. Až když do toho vstoupil jeho zaměstnavatel, společnými silami napodruhé státní orgány přesvědčili. Zaměstnavatelé, jak vidno, mohou, pokud se do toho vloží, přimět úřady ke vstřícnějšímu přístupu k zahraničním pracovníkům. A také pobídnout zákonodárce, aby uvolnili imigrační politiku.
I s platným pracovním vízem se ale Konstantin musí každý rok hlásit na cizinecké policii. Až do té doby, než získá trvalý pobyt.
Článek vyšel v rámci porjektu Migrace v MF DNES.
Jitka Polanská | www.clovekvtisni.cz
"Mám takovou zkušenost, že někdo na úřadě může rychle rozhodnout, aniž vezme v potaz vaše vysvětlení, a pak už se nedá nic dělat," shrnuje Tilikin ponaučení, které si odnesl z jednání s českými úřady.
Studentské vízum skončilo a Tilikin pracovní nedostal. Až když do toho vstoupil jeho zaměstnavatel, společnými silami napodruhé státní orgány přesvědčili. Zaměstnavatelé, jak vidno, mohou, pokud se do toho vloží, přimět úřady ke vstřícnějšímu přístupu k zahraničním pracovníkům. A také pobídnout zákonodárce, aby uvolnili imigrační politiku.
I s platným pracovním vízem se ale Konstantin musí každý rok hlásit na cizinecké policii. Až do té doby, než získá trvalý pobyt.
Článek vyšel v rámci porjektu Migrace v MF DNES.
Jitka Polanská | www.clovekvtisni.cz
19 October, 2007
Začarovaný kruh
Stojí dvacet hodin v kuse nad zkumavkami, vyvíjejí nové léky, píší do nejprestižnějších vědeckých časopisů. A pak otěhotní. Co to pro ně znamená? Mohou se ještě někdy vrátit k vědecké kariéře?
Moc času na dítě jí nezbývá, ale v USA by to bylo nejspíš ještě horší. (Tetyana Ostapchuk z Fyzikálního ústavu AV ČR) - Autor: Tomki Němec Více
V exaktních, tzv. tvrdých vědách, v nichž se mozková kapacita vyvažuje zlatem a mezinárodním úspěchem, se výzkumnic v Česku opravdu nedostává: v technických oborech jich je 20 % z celkového počtu pracovníků, v přírodních vědách 36 %. V lékařských vědách ženy mírně převažují, v sociálních, humanitních a zemědělských je stav vyrovnaný. Mezi členy Akademické rady Akademie věd ČR nenajdeme ženy vůbec; na nižších stupních akademické obce na ně narazíme, není jich však mnoho.
Kam se však vzdělané ženy ztrácejí, když mezi studenty vysokých škol je jich víc než mužů, na pražské Univerzitě Karlově dokonce v poměru tři ku dvěma? V cestě za úspěchem badatelkám stojí tradiční chápání vědy jako mužského oboru (podobně jako např. u politiky), „nepropustnost“ organizačních struktur často obsazovaných muži i poměrně nízké platové ohodnocení. Ale hlavně: většina se přes všechnu snahu nedokáže k vědě vrátit po mateřské dovolené. Zvlášť v přírodovědných oborech je velmi obtížné sladit náročnou vědeckou kariéru s ženiným „neplaceným zaměstnáním“, totiž péčí o rodinu.
Dítě versus kariéra
„Svou budoucnost vidím ve vědě a ráda bych se za rok vrátila do laboratoře aspoň na částečný úvazek. Ale je mi jasné, že na delší než tříměsíční vědeckou stáž už nikdy neodjedu,“ vysvětluje svoji situaci bioložka Michaela Svobodová, která je doma s dvěma malými dcerami. Návrat ke zkumavkám pro ni bude krušný – ačkoli jí manžel i vědecký ústav, v němž působí, vycházejí vstříc, kromě několika popularizačních článků toho za poslední dva roky pro vědu příliš neudělala. A cítí se trochu provinile.
Podobně je na tom lingvistka Eva Lehečková, rovněž na mateřské „dovolené“. „Po Prokopově narození mi celá generativní gramatika připadala zbytečná. Navíc cítím, jak mi oproti bezdětným kolegům z oboru ujíždí vlak – nestíhám ani číst jejich studie, natož pracovat na vlastní disertaci,“ říká. „Stojí mi to ale za to, dát veškerý svůj plat paní na hlídání jen proto, abych mohla naplno dělat vědu?“
Ne všechny badatelky to vidí stejně. „Ty, které dosáhly vysokého postavení, totiž často zdůrazňují, že zvládají všechny ‚své‘ povinnosti, jsou vzorné matky a manželky a navíc špičkové vědkyně,“ naznačuje Kateřina Šaldová z Národního kontaktního centra – ženy a věda při Sociologickém ústavu AV ČR. Určitou roli tu hraje i odlišnost dnešních žen od těch, které budovaly svoji profesionální kariéru za minulého režimu. Tehdy totiž badatelky často neviděly jinou možnost než zvládat zaměstnání i rodinu – konzervativní společnost by je odsoudila, pokud by přiznaly, že domácnost kvůli vědě odsunuly na druhou kolej. A pokud jde o zahraniční stáže, na ty beztak jezdit nemohly
„Jestliže si žena dokáže zorganizovat práci, zvládne to i s rodinou,“ domnívá se neurofyzioložka Eva Syková, ředitelka Ústavu experimentální medicíny AV ČR, a vypráví, jak to dělala ona: celý svůj plat odevzdávala chůvě, důležitou roli sehráli prarodiče. V laboratoři pak mohla trávit i 16 hodin denně. „Střídali jsme se v tomhle životním stylu s mužem, který je také vědec – dva dny v týdnu přicházel o půlnoci on, dva dny já.“
Rovněž bývalá ředitelka AV ČR, biochemička Helena Illnerová, v rozhovorech pro různá média popisovala, jak z práce jela na otočku domů, navařila na celý týden, část jídla připravila manželovi do mrazáku, uspala děti a zamířila zpět za potkany do laboratoře. Takový pracovní režim však není pro každého. „Já se v tuto chvíli nemíním obětovat pro vědu,“ říká rozhodně Lehečková.
Kinder, Küche, Kirche? Věda, výzkum, vývoj!
Příběhy o dalších specifických problémech si lze přečíst v publikacích Národního kontaktního centra – ženy a věda, které již sedmý rok pomáhá badatelkám v účasti na světovém výzkumu. Když člověk pročítá na webových stránkách centra rozhovory s mladými výzkumnicemi, zjišťuje, že platová diskriminace v zaměstnání je zdaleka netrápí nejvíc. Za překážku považují hlavně to, že vědecký grant lze přerušit jen na krátkou dobu nebo že v jejich oborech mnohdy neexistují částečné úvazky. To péči o děti značně komplikuje.
Všechny zmíněné problémy nutí badatelky odsouvat těhotenství (v USA se mezi vědkyněmi dokonce rozmohl trend nemít děti vůbec). Po rodičovské dovolené se mnoho žen k vědě nevrací, různé komplikace je nutí k přechodu do soukromé sféry; pokud nestíháte kultivovat viry a nedokážete „přepnout“ na vědu, když dítě konečně usne, nemáte výsledky výzkumu, které by se daly publikovat. A poněvadž nepublikujete, nedostanete po nástupu do práce grant. Začarovaný kruh...
Problém žen ve vědě, a hlavně jejich absence na absolutní špičce, je celosvětový. Lze to zjistit třeba z brožurky She Figures 2006. Women and Science (Ona v číslech. Ženy a věda) vydávané od roku 2003 Evropskou komisí. Zdá se, že ani pomocné ruce v podobě speciálních grantů pouze pro ženy a spousta příruček (zejména americké provenience) na téma „jak zvládnout rodinu i kariéru v akademické sféře“ zatím příliš nezabírají.
Rovnoprávnost chytrých hlav
Vzdělání žen nemělo v českých zemích na růžích ustláno ani v minulosti. První dívčí gymnázium Minerva bylo z podnětu spisovatelky Elišky Krásnohorské založeno teprve roku 1890 a na tehdejších rakouských školách směly ženy studovat až od roku 1897, takže první doktorát mohla bioložka Marie Zdenka Baborová získat až v roce 1901. Mezi absolventy pražské techniky se ženy zařadily dokonce až roku 1921. Na druhou stranu, prestižní americké univerzity tzv. břečťanové ligy Yale a Princeton přijaly do bakalářských programů ženy až roku 1969.
Od té doby uplynulo mnoho vody a žena vědkyně přestala být raritou. Ve vzácných případech se badatelky dostaly i ke kormidlu české vědy a institucionálního vzdělání. Vysokou školu ekonomickou v Praze, ústeckou Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně i další školy řídí v současné době rektorky. Své Marie Curie-Sklodowské, dvojnásobné nositelky Nobelovy ceny, se však Česko zatím nedočkalo.
Tím se ovšem od zbytku světa zase tolik nelišíme. Nobelovu cenu za některou ze čtyř vědeckých disciplín dostala v uplynulé dekádě z celkových 98 laureátů jen jediná žena – v roce 2004 byla za fyziologii a medicínu oceněna Američanka Linda B. Buck. Ta v rozhovoru poskytnutém těsně po udělení ceny přiznala, že vědě musela obětovat prakticky všechen svůj čas. A o rodině nebo dětech se nikdy nezmiňuje. Hádejte proč...
Tak trochu jiná mateřská
Vědecká pracovnice Fyzikálního ústavu AV ČR Mgr. Tetyana Ostapchuk, Ph.D., je nyní doma s čtyřměsíčním synem Míšou. Letošní laureátka ceny L’Oreal a UNESCO pro ženy ve vědě zkoumá v oddělení dielektrik tzv. smart materials, z nichž se vyrábějí třeba součástky mobilních telefonů nebo počítačů. V rámci „mateřské dovolené“ denně pracuje na vlastním tříletém grantu; víkendy nezná. „Věnuji hodinu nebo dvě e-mailové diskusi s kolegy, pak celý den počítám nebo plánuju budoucí experimenty. Ty jsou totiž jedinou věcí, kterou doma opravdu dělat nemůžu,“ popisuje svůj pracovní režim úspěšná fyzička, jež odpovídá na e-maily po půlnoci, když malý Míša spí.
Přitom když před deseti lety přemýšlela, zda z rodné Ukrajiny odejít na univerzitu do Spojených států, nebo do Česka, rozhodla se pro naši republiku právě proto, že zdejší vědci nejsou tlačeni k tak závratnému pracovnímu tempu jako v USA.
Pracovní vír vtáhl Tetyanu Ostapchuk hned druhý měsíc po porodu, kdy se připravovala na konferenci. „Několik týdnů jsem pracovala neustále, jen s přestávkami na kojení,“ vzpomíná žena, která nedávno odmítla nabízenou dvouletou stáž ve francouzském Orléans i tříletou nabídku z laboratoří v Anglii. Rodina je prý pro ni přednější – takhle jí mohou kolegové vozit materiály do jejího domku na předměstí Prahy, a pokud potřebuje pomoc zahraničních odborníků, může je do ČR pozvat za peníze z grantu.
15 October, 2007
Akce - Dny Ukrajinske kultury v Plzni 2007
Středa: 24.10. 18:00 hod.
„Skupina Hrdinů“ (The Copany of Heroes)
Promítání historické drama s českými titulky a úvodním slovem p. Martince
Zve Vás FF ZČU Plzeň
Sedláčkova 15, zasedací místnost SP-319, Plzeň
Čtvrtek: 25.10. 18:00 hod.
Doc. PhDr. Nikolaj Demjančuk, CSc. - „Kam směřuješ Ukrajino?“
Přednáška a následná diskuze. Poslech ukrajinské hudby.
Zve Vás FF ZČU Plzeň
Sedláčkova 15, zasedací místnost SP-319, Plzeň
Плзенський програм „Днів української культури в Чехії 2007“
Середа: 24.10. 18:00 год.
„Залізна сотня“ (The Copany of Heroes)
Перегляд фільму з чеськими тирами та із коментарем Мартинця
Запрошує FF ZČU Plzeň
Sedláčkova 15, zasedací místnost SP-319, Plzeň
Четвер: 25.10. 18:00 год.
Doc. PhDr. Микола Демянчук, CSc. - „Куди йдеш Україно?“
Лекція. Дискусія. Слухання української музики.
Запрошує FF ZČU Plzeň
Sedláčkova 15, zasedací místnost SP-319, Plzeň
„Skupina Hrdinů“ (The Copany of Heroes)
Promítání historické drama s českými titulky a úvodním slovem p. Martince
Zve Vás FF ZČU Plzeň
Sedláčkova 15, zasedací místnost SP-319, Plzeň
Čtvrtek: 25.10. 18:00 hod.
Doc. PhDr. Nikolaj Demjančuk, CSc. - „Kam směřuješ Ukrajino?“
Přednáška a následná diskuze. Poslech ukrajinské hudby.
Zve Vás FF ZČU Plzeň
Sedláčkova 15, zasedací místnost SP-319, Plzeň
Плзенський програм „Днів української культури в Чехії 2007“
Середа: 24.10. 18:00 год.
„Залізна сотня“ (The Copany of Heroes)
Перегляд фільму з чеськими тирами та із коментарем Мартинця
Запрошує FF ZČU Plzeň
Sedláčkova 15, zasedací místnost SP-319, Plzeň
Четвер: 25.10. 18:00 год.
Doc. PhDr. Микола Демянчук, CSc. - „Куди йдеш Україно?“
Лекція. Дискусія. Слухання української музики.
Запрошує FF ZČU Plzeň
Sedláčkova 15, zasedací místnost SP-319, Plzeň
09 October, 2007
Soudobé běloruské umění v prostoru Roxy/NoD Praha
Prostor NoD v horním patře Dlouhé 33 bude hostit v neděli 14.října
sympozium o soudobém běloruském umění. Večera se zúčastní řada
běloruských umělců, kurátorů, teoretiků a hudebníků. Na programu budou
nejen prezentace a výstupy umělců, ale i moderovaná diskuze o
společenském statutu soudobého umění v autoritářském Bělorusku. Pozvání
na sympozium přijala mj. přední osobnost hnutí Nonkonformism 80.let
Konstantin Goretsky, jinak veledůležitá osobnost běloruského
undergroundu, performanční seskupení Bergamot, elektronický hudebník a
dj. Andrey Savitsky a v současnosti nejznámější běloruský umělec
Alexander Komarov. Začátek již v 17.30.
Vice na
http://nod.roxy.cz/index.php?dok=00460000000616,det
05 October, 2007
V Praze se hledá práce nejlépe z celé EU
Deset měst v EU, kde se nejlépe hledá zaměstnání a bydlení
Brusel - V Praze se hledá práce nejlépe z celé Evropské unie. Vyplývá to z průzkumu, který dnes zveřejnil Eurostat. Praha tak za sebou nechala všechny evropské metropole. Rovnat se jí mohou pouze dánské hlavní město Kodaň a irská metropole Dublin, kde jsou vyhlídky na dobré pracovní místo sice o něco nižší, ale nijak výrazně.
Z obyvatel Prahy, které evropský statistický úřad oslovil, celkem tři čtvrtiny souhlasily s tvrzením, že v metropoli lze snadno nalézt "dobré zaměstnání". V druhé Kodani to bylo 74 procent respondentů a v Dublinu 70 procent. Na opačném konci žebříčku se naopak krčí německý Frankfurt a italská města Palermo a Neapol, kde kladně na stejnou otázku odpověděla jen tři procenta respondentů.
Špatně si ovšem nevede ani slovenská metropole Bratislava. V rámci Evropské unie obsadila celkově sedmé místo a nechala za sebou řadu věhlasných měst jako Amsterdam, Brusel a další.
Odpovědi respondentů mají nepochybně souvislost s mírou nezaměstnanosti v jednotlivých městech. Praha i v tomto ohledu patří mezi evropské "šampiony". Podle posledních statistik se nezaměstnanost v české metropoli pohybuje kolem 2,5 procenta, což je nejen výrazně pod průměrem míry nezaměstnanosti v České republice, ale i v Evropské unii.
Praha je také jediným "regionem" v Česku, který překračuje průměrnou životní úroveň EU. Je také nejbohatším regionem mezi novými členskými zeměmi EU. Její bohatství v přepočtu na jednoho obyvatele činí téměř 140 procent unijního průměru.
Tyto na první pohled velmi potěšitelné statistiky však přinášejí i problémy, které způsobují hlavně vyšší ceny. Odráží se to také v další statistice Eurostatu, která hodnotí dostupnost bydlení. Zde česká metropole mezi unijní premianty rozhodně nepatří. Jen 16 procent oslovených Pražanů souhlasilo s tvrzením, že ve městě lze sehnat dobré bydlení za rozumnou cenu.
Bydlení se naopak nejlépe shání v německém Lipsku, dánském Aalborgu či portugalské Braze, alespoň podle více než dvou třetin oslovených. Na chvostu pomyslného žebříčku naopak skončila Paříž, kde je možné snadno najít dobré a hlavně dostupné bydlení jen podle tří procent respondentů. Nejlépe umístěným českým městem je Ostrava, kde se bydlení dobře hledá podle zhruba poloviny oslovených.
Autor: ČTK
Brusel - V Praze se hledá práce nejlépe z celé Evropské unie. Vyplývá to z průzkumu, který dnes zveřejnil Eurostat. Praha tak za sebou nechala všechny evropské metropole. Rovnat se jí mohou pouze dánské hlavní město Kodaň a irská metropole Dublin, kde jsou vyhlídky na dobré pracovní místo sice o něco nižší, ale nijak výrazně.
Z obyvatel Prahy, které evropský statistický úřad oslovil, celkem tři čtvrtiny souhlasily s tvrzením, že v metropoli lze snadno nalézt "dobré zaměstnání". V druhé Kodani to bylo 74 procent respondentů a v Dublinu 70 procent. Na opačném konci žebříčku se naopak krčí německý Frankfurt a italská města Palermo a Neapol, kde kladně na stejnou otázku odpověděla jen tři procenta respondentů.
Špatně si ovšem nevede ani slovenská metropole Bratislava. V rámci Evropské unie obsadila celkově sedmé místo a nechala za sebou řadu věhlasných měst jako Amsterdam, Brusel a další.
Odpovědi respondentů mají nepochybně souvislost s mírou nezaměstnanosti v jednotlivých městech. Praha i v tomto ohledu patří mezi evropské "šampiony". Podle posledních statistik se nezaměstnanost v české metropoli pohybuje kolem 2,5 procenta, což je nejen výrazně pod průměrem míry nezaměstnanosti v České republice, ale i v Evropské unii.
Praha je také jediným "regionem" v Česku, který překračuje průměrnou životní úroveň EU. Je také nejbohatším regionem mezi novými členskými zeměmi EU. Její bohatství v přepočtu na jednoho obyvatele činí téměř 140 procent unijního průměru.
Tyto na první pohled velmi potěšitelné statistiky však přinášejí i problémy, které způsobují hlavně vyšší ceny. Odráží se to také v další statistice Eurostatu, která hodnotí dostupnost bydlení. Zde česká metropole mezi unijní premianty rozhodně nepatří. Jen 16 procent oslovených Pražanů souhlasilo s tvrzením, že ve městě lze sehnat dobré bydlení za rozumnou cenu.
Bydlení se naopak nejlépe shání v německém Lipsku, dánském Aalborgu či portugalské Braze, alespoň podle více než dvou třetin oslovených. Na chvostu pomyslného žebříčku naopak skončila Paříž, kde je možné snadno najít dobré a hlavně dostupné bydlení jen podle tří procent respondentů. Nejlépe umístěným českým městem je Ostrava, kde se bydlení dobře hledá podle zhruba poloviny oslovených.
Autor: ČTK
Subscribe to:
Posts (Atom)